86. aukce, číslo katalogu 27 Obsahově velmi silné a vizuálně působivé dílo Španělské zdi reprezentuje pozdní, avšak o to osobitější tvorbu solitéra českého surrealismu Františka Janouška. Závěrečné období umělcovy tvorby je charakteristické velice sugestivním procítěním těžkosti předválečné a válečné epochy, které se do jeho tvorby promítá velice radikální proměnou témat i tvarů. Ačkoliv byl Janoušek „málomluvným, až nenápadným, ale rozhodně přemýšlivým a vždy soustředěným, jak utkvěl v paměti Jaromíru Pečírkovi ze schůzí Mánesa, ve skutečnosti byl velice laskavým a pozorným člověkem, jehož empatie se projevovala i schopností zrcadlit ve svém díle patologické proměny společnosti směřující k násilí a válce. Na rozdíl od děl, která Janoušek představil na legendární výstavě českého surrealismu Poesie 1932 a která představovala optimisticky životadárné a bující organismy složené ze vzájemně se proplétajících, plazících a létajících symbolů antropomorfního i přírodního světa, jsou obrazy vytvořené kolem roku 1938 temné, až drásavě mučivé, podléhající ničivým a neovlivnitelným silám zla. Španělské zdi jsou nejen pokračováním Janouškova zájmu o občanský konflikt odehrávající se na Pyrenejském poloostrově, který může být prezentován už dílem Španělsko z roku 1936, ale především i důkazem jeho citlivého rozpoznání vzrůstající tísně české situace 30. let. Figurální scéna působí zbědovaně, až mordýřsky. Spletité biomorfní tvary představující figury vypadají nemocně a bolestivě a jejich morfologie působí reverzně. Ikonograficky se tak plátno přibližuje dílu Večerní máj z roku 1936, které působí podobně bezmocně vůči zvůli násilnického uchvatitele. Absolutně pohlcující scéna je navíc podpořena výmluvnou disharmonickou barevností, stavící proti sobě valéry tělových barev a bezútěšné zelené šedi. Právě v tomto obraze Janoušek dosáhl syntetického přednesu, který je jednak plasticky působivý, avšak rovněž malířsky uvolněný. Představuje tak sloučení dvou Janouškových předchozích poloh – výrazové plasticity a psychologicko-extatického malířského přednesu. O mimořádnosti a sběratelské exkluzivitě tohoto díla v rámci Janouškovy vrcholné a zároveň závěrečné fáze tvorby svědčí i fakt, že bylo několikrát skloňováno ve významných publikacích věnovaných nejen tomuto autorovi, ale i celému období. Mimo jiné lze uvést příklad článku Františka Šmejkala: Umění protestu. Česká avantgarda v době španělské občanské války (Umění XXVI, 1978, č. 3, str. 263-276). Několikrát se o tomto obraze zmiňuje i Jindřich Chalupecký v autorově monografii z roku 1991 vydané nakladatelstvím Odeon, kde byly Španělské zdi i barevně reprodukovány (obr. č. 116). O jeho významnosti mluví i mnohonásobné vystavování a reprodukování ve výstavních katalozích: František Janoušek, SVU Mánes, Praha, prosinec 1947 (kat. č. 76); La peinture moderne Tchécoslovaque, Antverpy, Brusel, Lutych, 1948 (kat. č. 21); Imaginativní malířství, Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou (kat. č. 23), výstava se konala v roce 1965 v pražském Uměleckoprůmyslovém museu; Arte a Resistenza in Europa, Bologna, 1965 (v katalogu je pouze seznam vystavujících); František Janoušek, 1965, zámek Nelahozeves, Středočeská galerie v Praze (kat. č. 110); byl zastoupen i v repríze této výstavy v Praze, konané v Mánesu v roce 1966 (č. k. 45); František Janoušek, Opere Scelte 1933–1942, Galleria Schwarz, Milán, 1969 (kat. č. 11), v katalogu k této výstavě byl rovněž reprodukován; dále byl obraz na výstavách: František Janoušek, Dům umění města Brna, 21. 5. – 30. 6. 1985 (kat. č. 67); Česká avantgarda Španělsku, Malá pevnost, Památník Terezín, červen–srpen 1987 (kat. č. 21), v katalogu této výstavy byl rovněž reprodukován; naposledy se ocitl na výstavě František Janoušek, výstavní síň Mánes (19. 11. 1991 – 1. 1. 1992, kat. č. 85). Dílo pochází z autorovy pozůstalosti a bude zařazeno do chystaného soupisu díla v připravované monografii PhDr. J. Vykoukala. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. J. Machalickým. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „Obraz, pocházející ze závěrečného období Františka Janouška, ve kterém vrcholila jeho představivost z poloviny třicátých let. Naplno rozvádí jeho biomorfní, nesmírně originální surrealistické tvarosloví, jež dokáže vyjádřit spletitý děj plný narážek, obsahující řadu symbolů a alegorických námětů. Jde o rozvrstvenou mnohafigurální scénu, v níž svým způsobem Janoušek reagoval na složitou dobovou situaci, ke které se svými obrazy – zejména napjatému dění ve Španělsku – průběžně jako malíř i jako člověk vyjadřoval. “).