Tato typická ukázka Kubínova lyrického neoklasicismu ztvárňuje jeho erbovní motiv jihofrancouzské krajiny, které celoživotně podlehl a již zvěčnil na celé řadě svých pláten. Kubín do popředí zvolil svůj oblíbený prvek, osamělý vzrostlý strom, jenž, zachycen v okamžiku nehybnosti, prostoty a ušlechtilé vznešenosti, dominuje pusté provensálské krajině. Zvlněné louky v pozadí a kamenitá cestička lemovaná kvetoucí levandulí a tymiánem vyvolávají v diváku pocit omamné vůně léta. Harmonický jas jižního slunce se rozlévá celým obrazem a působí, jako by jej vyzařovala sama krajina. Světelné efekty doladil umělec užitím citrónových a sírových žlutí, tónů odpozorovaných od Vincenta van Gogha, jenž byl stejně jako Kubín spjat s krásami tamního kraje. V měkkém splývavém rukopise a rozptýleném světle, které obrazovou plochu sjednocuje, se Kubín opět projevil jako mimořádně citlivý pozorovatel bohem zapomenutých míst, jejichž krása musí být malířem zvěčněna, abychom si jí plně povšimli. Obraz je prezentován v původní adjustaci. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. J. Machalickým. Přiložena odborná expertiza PhDr. R. Michalové, Ph.D. (cit.: „[…] Posuzovaný obraz tlumočí Coubinovo zasnění se do osamělosti provensálské krajiny, do téměř metafyzického ticha tohoto nádherného koutu země, v němž vše žije světlem‘ [A. Daudet]. […]“).