Hororově působící Nokturno Jaroslava Panušky, jednoho z nejoriginálnějších žáků Julia Mařáka, srovnatelného svým projevem kupř. s Jamesem Ensorem či Alfredem Kubinem, ilustruje jeho zájem o pohádkové náměty a touhu o ponor do spodních vrstev vědomí, které se projevovaly již v době jeho studií – tímto způsobem nejen že „strašil“ už v ateliéru na Akademii, ale již v této době si vysloužil obdivná slova Karla Hlaváčka. Panuškova inspirace v tomto směru spojuje hned několik zdrojů – byla jimi jeho babička, zaříkávačka a léčitelka, případně cesty na Balkán a dobrodružné zážitky s nimi spojené. Představované Nokturno mimo námětové originality nese vysoké výtvarné hodnoty spojené především s minuciózní kreslířskou technikou. Ikonograficky lze tento výjev zachycující fluidní postavu natahující se z okna nad lebku na stole označit za motiv vanitas, tedy pojem poukazující k pomíjivosti a marnosti života, jakéhosi vždy přítomného mementa mori. Dílo bylo též vystavováno a publikováno v odborné literatuře (Volné směry, 1897, str. 563–564; F. Parisi, ed.: Arte e magia, Il fascino dell'esoterismo in Europa, Rovigo 2019, str. 224, obr. 126). Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a prof. R. Prahlem, CSc. Přiložena odborná expertiza PhDr. R. Michalové, Ph.D.