Osobitým způsobem zachycená vesnice, s dominujícími valéry hnědi pozoruhodně rozsvícenými zářivými plochami běloskvoucích fasád, představuje svého autora po všech stránkách v nejlepším světle. Zobrazen je zde umělcem vícekrát variovaný venkovský motiv, jímž se výtvarně hlásí ke skupině děl z období 1902–1904, tedy k době pobytu v Hostišově a prvého pobytu v Kameničkách. Betlém v Hlinsku, jehož ojedinělá převážně roubená lidová architektura vznikala již od poloviny 18. století v souvislosti s hrnčířskou řemeslnou činností, byl pro Slavíčka možností, jak uplatnit svůj spontánní rukopis, nepostrádající věrohodnosti především při vystižení různorodosti omítek, povrchů, materiálů a rozličných dalších detailů. Z Betléma v Hlinsku, dnes památkově chráněného celku, pochází hned několik Slavíčkových obrazů, které prokazují vysokou vyspělost jeho malířského umění, jež se už plně odpoutává od impresionistických východisek a nabývá na zemitosti – k pravdivosti a prostotě zde dochází použitím mnohem jednodušších a plně autentických prostředků poukazujících na překotnost Slavíčkova uměleckého vývoje. Hodnotu obrazu potvrzuje nejen jeho bohatá výstavní historie (Jubilejní výstava Antonína Slavíčka, Mánes, únor–březen, 1932, kat. č. 62; XLIII. výstava Pošovy galerie, Antonín Slavíček, Obrazy menších formátů, 16. 5. – 15. 6. 1946, kat. č. 41; Antonín Slavíček – Josef Mařatka, Výstava menších prací, SVU Mánes, Praha, 1955, kat. č. 65; Jízdárna Pražského hradu, září–listopad 1961, kat. č. 93, reprodukován; Antonín Slavíček, Životní dílo, Slovenská národná galéria, 1962, kat. č. 44; Dům umění v Ostravě, červen–červenec 1962, kat. č. 40; Moravská galerie v Brně, Dům umění města Brna, Brno, 1962, kat. č. 45; Retrospektiva Antonína Slavíčka v Městské knihovně v Praze, 17. 3. – 5. 9. 2004; Antonín Slavíček – Kameničky, Východočeská galerie v Pardubicích, Zámek, 7. 5. – 31. 8. 2014; Galerie umění v Karlových Varech, 11. 9. – 9. 11. 2014), ale i historie publikační (V. Nezval: Antonín Slavíček, Praha 1952, repro VI; V. Nezval: Antonín Slavíček, Praha 1955, repro VII; J. Kotalík ed.: Antonín Slavíček 1970–1910, Soupis díla, Praha 1965, obr. 103, str. 91; J. Tomeš: Antonín Slavíček, Praha 1966, kat. č. 157; R. Prahl, et al.: Antonín Slavíček 1870–1910, Praha, 2004, barevné repro str. 104). Zajímavá je i jeho provenience. Jedním z minulých majitelů byl totiž Vítězslav Nezval, po jehož smrti přešel obraz do majetku Františky Nezvalové. Nahlíženo z hlediska výše uvedených souvislostí a faktů je proto nutné hodnotit tuto malbu jako výjimečnou příležitost získat Slavíčkovo dílo galerijní hodnoty. Při konzultacích posouzeno prof. R. Prahlem, CSc., a prof. J. Zeminou. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa.