Působivé, výjimečně moderně pojaté plátno s monumentální krajinou Jaroslava Panušky, žáka Maxmiliána Pirnera a Julia Mařáka, představuje ojedinělou zimní krajinu v autorově typickém malířském rukopisu z konce prvního desetiletí 20. století. Zřetelný je stylový posun od detailní Mařákovy popisnosti k uvolněnějšímu impresivnímu pojetí. To tkví především v děleném štětcovém rukopisu a důrazu na světelnou modelaci. Efektnost obrazu spočívá ve věrném zachycení vodou napitých mraků či takřka hmatatelné vlhkosti těžkého tajícího sněhu. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. M. Dospělem, Ph.D.