To nejlepší z Vohrabalovy tvorby představuje tento harmonický olej dokládající malířův neutuchající zájem o geometrickou abstrakci a konstruktivní řád formy, zároveň však i jeho specifickou lyričnost a kompoziční citlivost. Tento brněnský malíř, hudebník a keramik si ve spektru bezpředmětné malby šedesátých až osmdesátých let razil osobitou cestu, založenou na fascinaci barevnými vztahy, nezřídka kdy sahajícími až k hranicím futurismu či kubismu. Jak dokládá i předložené plátno, základním významotvorným prvkem mu byl kolorit definující tvar a utvářející dynamickou barevnou mozaiku, v níž některé z tónů dokázal prosvítit a vylehčit do jemných substancí, jiným naopak zachoval plnost hmoty. I na tomto obraze je patrné, že dalším z celoživotně ústředních motivů Vohrabalova díla je pohyb a hybnost, které jeho plátnům dodávají nezaměnitelný vnitřní náboj. Tyto nepředmětné struktury, které se vzájemně živelně překrývají, navozují dojem neustálého dění, dráždí pozorovatele, poutají jeho pozornost, a dokládají komplikovanou hru s divákovými smysly. Vysokou sběratelskou hodnotu díla umocňuje jeho prezentování na autorově samostatné výstavě v Galerii Antonína Procházky (Brno, 18. 10. – 30. 11. 2001, kat. č. 19), v jejímž katalogu je reprodukováno i na titulní straně. Adjustováno v původním autorském rámu. Při konzultacích posouzeno Ing. V. Bartošem a PhDr. J. Machalickým.