V rozsáhlém cyklu Ecce homo, který Ota Janeček rozvíjel již od šedesátých let, ustupuje v základě optimistický sensualismus, básnivá interpretace malířova okouzlení a smyslového vzrušení tvarovým a barevným bohatstvím přírody a hmoty, novým a složitějším obsahům, hlubokému zamyšlení a pokládání znepokojivých otázek po smyslu a podstatě lidské existence. Ecce homo není pouhým odkazem na utrpení Krista, je malířovou odpovědí nebo, chceme-li, jednou z možných odpovědí na otázku „Co je člověk?“. Deformovaná figura, snad reprezentující autora, jejíž kůže jako by byla obrácena naruby a prezentována ve vší své surovosti, pronikavým pohledem a absurdně ležérním postojem aktivně oslovuje diváka, nese stigmata doby, je varováním i výzvou. Pro umocnění existenciálního účinku rozdělil autor plátno výraznou horizontálou na dvě poloviny, čímž i v plně abstrahovaném prostoru vytvořil dojem pozadí – oblohy – a prvního plánu, blíže neurčené krajiny připomínající rudou tekutinu, z níž se vynořují zbloudilé přízraky. Oko diváka navíc nemůže minout výrazný motiv slunce, který zejména v osmdesátých letech zaujal v Janečkově tvorbě dominantní pozici. Obraz je uveden v autorově soupisu díla pod stejným názvem a číslem 422. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Ing. T. Janečkem, autorovým synem. Přiložena odborná expertiza PhDr. J. Machalického.