Nesmírně působivé a optimisticky laděné plátno zachycující podmořský život patří k posledním pracím Františka Muziky, významného představitele české meziválečné moderny a poválečného imaginativního surrealismu. Během své bohaté tvůrčí dráhy nejprve prošel picassovsky laděným neoklasicismem, následně spojil své estetické cítění s generací Devětsilu a nakonec si osvojil právě imaginativní surrealismus, aby ho v těsném závěru své tvorby posunul ještě dalším směrem – k osobité výtvarné poetice s vlastní formou i obsahy. První polovina sedmdesátých let je v Muzikově tvorbě pevně spjata s organickou formou jakéhosi mikrokosmu; zachycuje fantaskní tvory a jejich bohaté struktury v zářivých barvách a na neurčitých pozadích. Kromě imaginativních larev ho v závěru života fascinovali především žahavci a jejich spletitá změť chapadel, roztančená pohybem ve volné vodě. Z těchto prací lze cítit milou lehkost a bezstarostnost, jako by za sebou umělec na sklonku života zanechal vše, co zanechat chtěl. Dílo bylo prezentováno na autorově samostatné výstavě v německém Kolíně nad Rýnem (Retrospektivausstellung mit Ölbildern, Zeichnungen und Druckgraphik der Jahre 1930–1972, Baukunst Galerie, 28. 9. – 18. 11. 1972, kat. č. 60), jak dokládá štítek na rubové straně, kde je rovněž dochováno autorské číslo soupisu 905. Prezentováno v původní adjustaci. Dílo první majitel získal přímo od autora a od té doby bylo uchováváno v jeho rodině. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. R. Michalovou, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Obraz pocházející z širšího souboru medúz, jímž se zabýval do konce života, představuje syntézu autorovy dlouhodobé imaginace, která svou promyšlenou bezprostředností nepřestala udivovat ani v závěrečných letech jeho života. […]“).