Podobiznu své ženy Nory vytvořil Kars ve svém šťastném životním období, kdy dosáhl proslulosti a Evropa nebyla ještě zkalena válečnými konflikty. V roce 1932, kdy obraz vznikl, pořádal výtvarník retrospektivní výstavu ve významné pařížské Galerii Berthe Weill, žil ve Francii a zajížděl do španělského přímořského městečka Tossa de Mar u Barcelony, kde měl k dispozici dům. Zároveň byl díky své povaze vyhledávaným společníkem a s manželkou patřili do vybrané pařížské společnosti. Skvělé malířské předpoklady a společenská vybroušenost učinily z Karse vyhledávaného portrétistu. Této činnosti se věnoval s velkou zodpovědností a portrét pro něj znamenal více než jen dokumentární zaznamenání tváře.
Na rozdíl od podobizen vytvořených na zakázku namaloval Kars předložené plátno čistě z osobních důvodů. Jak prozrazují obrazy opřené v pozadí, svoji ženu zachytil v intimním prostředí jejich bytu či ateliéru. Současně však portrétovaná důstojně vystavuje na odiv své ošacení, luxusní toaletu do večerní společnosti, a díky tomu i společenské postavení obou manželů. Kars v obraze předvádí v nejlepší formě svůj smyslový lyrismus a příznačnou schopnost podat námět bez prvoplánové líbivosti oproštěný od zbytečně rušivých detailů, čímž posouvá tento klasický žánr na jinou, novou úroveň.
Dílo bylo vystaveno na autorově samostatné výstavě Georges Kars: Souborná výstava v roce 1937 (Mánes, Praha, 8. 1. – 3. 2. 1937) a na výstavě Georg Kars (1880–1945) – Okouzlený pozorovatel (Galerie výtvarného umění v Chebu, léto 1997, kat. č. 148), je reprodukováno v autorově monografii (J. Siblík: Georges Kars, Praha 1999, repro. 64) a také v knize École de Paris a čeští umělci v meziválečné Paříži: Kars, Coubine, Eberl (A. Pravdová, Praha 2022, str. 321, repro. 407). Práce původně pochází ze slavné sbírky JUDr. Jaroslava Borovičky a je restitucí z Muzea umění Olomouc (inv. č. 1.015). Nyní významná pražská sbírka. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. K. Srpem. Přiložena odborná expertiza PhDr. R. Michalové, Ph.D. (cit.: „[…] Tento promyšleně koncipovaný obraz monumentálního a plného výrazu (harmonická souhra tvarů s pregnantním obrysem i měkkými přechody barev) je skvělým a mimořádně cenným dokladem vývoje evropského (neo)klasicismu ve třicátých letech do syntetičtějších, malířsky šťavnatějších poloh (lze např. srovnat s vývojem Andrého Deraina). […]“).