Cesta malířského zrání mladého Václava Březiny vedla přes ateliéry Františka Čermáka, Antonína Lhoty a Jana Václava Kautského, ovšem určujícím obdobím byla poslední dvě léta studia strávená na konci devadesátých let u Julia Mařáka. Toho následoval ve svém výtvarném projevu s větší oddaností než většina jeho spolužáků – spolupráce učitele a žáka při výzdobě Národního muzea v Praze a uložení Březinových ostatků do Mařákova hrobu tuto uměleckou i fatální blízkost ještě prohloubily. Po vzoru Julia Mařáka byl obzvláště zběhlý v zachycení lesních interiérů, tišin a zákoutí. Při pohledu na představované dílo, jeho rukopis, strukturu, světlo, kladení jednotlivých barevných skvrn a kolorit samotný lze také uvažovat o autorově znalosti postimpresionistické tradice a jejích principů. Pozorování tohoto obrazu nabízí vnímavému divákovi možnost přenést se kamsi do klidu lesa a při troše představivosti ucítit vůni tlejícího listí a závan větru na tváři. Březinův Lesní interiér tak není, navzdory velmi přesné a věrné kompozici, pouhou fotografií, ale spíše snahou o předání prožitku z konkrétního místa hodného malířova štětce. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. M. Dospělem, Ph.D.