Václav Boštík (1913–2005)

Václav Boštík je jedním z nejvýraznějších představitelů lyrického proudu české poválečné abstrakce. Tradičně je spojován především s ručně psanými jmény obětí holocaustu na zdech pražské Pinkasovy synagogy, na nichž v letech 1955–1959 pracoval spolu s Jiřím Johnem. Ve své malířské tvorbě usiloval o nalezení univerzálního, nadosobního řádu ve snaze nastolit jednotu člověka s přírodou a Bohem a přiblížit se „ztracenému ráji“, světu prvotní zkušenosti.

 

Po studiích na pražské Akademii (u prof. Williho Nowaka) se stal roku 1942 členem Umělecké besedy. Brzy se začal zajímat o motivy inspirované archaickými kulturami (zejména egyptskou a mezopotámskou), starým evropským uměním i křesťanskou ikonografií, v nichž viděl alternativu k rozdrobenosti moderní civilizace a které jej doprovázely po celý život (Fantastická hlava, 1946; Nebeský Jeruzalém, 1989). Již v počátcích své tvůrčí dráhy směřoval k meditativně-minimalistickému výrazu podloženému filosofickými a teologickými východisky. Boštíkova první samostatná výstava v Alšově síni Umělecké besedy v roce 1957 přispěla k obnovení kontinuity českého moderního umění a byla jednou z prvních vlaštovek poválečné abstraktní malby. V roce 1960 se stal jedním se zakládajících členů skupiny UB 12, která výrazně poznamenala vývoj československého umění v šedesátých letech. Postupně směřoval k objektivitě a potlačení vlastního individua, k malbě usilující o dematerializaci barevných hmot a vyjevení vnitřních energií mezi nimi působících. Takto obrazový prostor postupně omezil na pouhé shluky barevných tvarů a bodů v jednoduchých geometrických vztazích, z nichž světlo vystupuje už jen jako transparentní, imateriální princip (např. Vlnění, 1967; Zakřivení, 1970). Plocha plátna se mu stala prostorem téměř vědeckého bádání a metafyzika malby smyslem celoživotního hledání, jež dokumentoval v solitérních plátnech i cyklech (příkladem jsou série jemně roztíraných barevných pastelů z osmdesátých a devadesátých let).