Otakar Lebeda (1877–1901)

 

Otakar Lebeda dosáhl i přes svou krátkou, předčasně ukončenou životní dráhu pozice jednoho z nejnadanějších žáků tzv. Mařákovy školy. Mistrovství získané a vytříbené na pražské Akademii dokázal přetavit v malířsky vybroušený styl, pohybující se na samé hraně realismu a impresionismu. V pouhých dvaceti letech byl již hotovým umělcem s potenciálem stát se vůdčí osobností moderní české krajinomalby. Dokázal vždy věrně zachytit krajinu s hlubokou vnitřní jímavostí a za precizního zpracování každého detailu (zejména minuciózního modelování listoví a stvolů trav). Za předlohu si nejčastěji volil interiéry lesního porostu, slavné jsou ale i jeho pohledy na krkonošská ledovcová jezera, zachycená netradičně z ptačí perspektivy.

 

V roce 1892 vstoupil jako teprve patnáctiletý do krajinářské speciálky na pražské Akademii, kde studoval po šest sezón pod vedením profesora Julia Mařáka a jeho studentů Františka Kavána a Antonína Slavíčka. V roce 1894 maloval v Pasekách u Vysokého nad Jizerou, roku 1895 v jižních Čechách a rok poté v Krkonoších. Zejména v posledních dvou letech studia (1896–1897) vyrážel se studenty speciálky na exkurze na Okoř a do Zákolan. Společného malířského ruchu se nicméně jako jediný stranil, aby si ve své introvertní povaze nalézal spíše poklidná lesní zákoutí. Jako samostatný a časně vyzrálý malíř se vydal na zkušenou nejprve přes Chodsko do Mnichova, dále do severní Itálie a později i do Francie, kde navštěvoval pařížskou soukromou školu Colarossi. Nejen vlivem těchto cest došel Lebeda k určitému posunu svého rukopisu a k projasnění palety (obrazy z Roztok u Prahy, obory Hvězda a Karlových Varů). Sužován nervovou chorobou a depresemi, rozhodl se svůj život i nadějnou kariéru pouhé čtyři roky po škole předčasně ukončit výstřelem z revolveru.