Joža Uprka se v tomto díle opět představuje jako umělec neodmyslitelně spjatý s  folklorem a  venkovským lidem, jako malíř fascinovaný národopisem a  rodným krajem. Jeho velmi jasně vyhraněné motivické zaujetí vycházelo nejen z  osobního naturelu, ale asi i  z  dobového ovzduší západního umění na počátku 20.  století, které mj. hledalo své autentické kořeny např. právě ve folkloru či primitivních exotických kulturách. S tím souvisí i to, že se Uprkovo dílo stalo také jedním z  vizuálních argumentů v  otázce práv slovanských národů v  rámci tehdejšího Rakouska-Uherska. Reprodukce jeho děl využil kupř. v roce 1908 britský historik Robert William Seton-Watson, mj. přítel T. G. Masaryka, v knize Racial Problems in Hungary – Uprkovo dílo tak lze chápat také jako znak tehdy vrcholících obrozeneckých snah českého národa. Jako „úvodnice“, či „úvodnica“ byla obecně chápána žena, která doprovázela dítě ke křtu. V případě tohoto obrazu o tom vypovídá nejen důkladně zabalené dítě, ale i bohatý kroj, v  neposlední řadě potom i  takový detail, jako jsou boty – pokud by žena či dívka odcházela s nemluvnětem vykonávat polní práce, což bylo kdysi zcela běžné, tak by na sobě nejenže neměla slavnostní kroj, ale s největší pravděpodobností by za prací odcházela naboso. Součástí kroje při křtu bývala i  plachetka, nazývaná též „úvodnice“ – ta byla asi dva metry dlouhá, vyšívaná a ženy ji mívaly, stejně jako na představovaném obraze, ovinutou přes záda a lokty. Obraz získal původně přímo od Uprky bývalý starosta Hodonína, v jehož rodině se dosud nacházel. Prezentován je v původní autorově typické adjustaci. Snímek díla je navíc doložitelný v archivu Uprkovy dcery Boženy Novákové-Uprkové. Nejen na základě výše zmíněného, ale i  díky vzácnému výskytu podobných autorových prací na trhu s uměním lze toto plátno označit za výjimečnou sběratelskou příležitost. Při konzultacích posouzeno prof. R. Prahlem, CSc., a MgA. J. Benedíkem. Přiložena odborná expertiza PhDr. Š. Leubnerové.