Další z příkladů Procházkova nezaměnitelného koloritu, tematiky i rukopisného zpracování se rozvíjí na ploše představované malby. Autor, pro nějž především hřejivá letní atmosféra byla asi nejsilnějším podnětem k tvorbě, se zde opět představil jako technicky velmi vyspělý malíř navazující nejen na výkony o generaci starších Mařákových žáků či ještě o něco staršího Antonína Chittussiho, ale i na další zahraniční zdroje, především na barbizonské mistry a impresionistické krajináře. Jeho práce je tak určitou syntézou těchto pramenů, jejichž prostřednictvím Procházka vytvořil styl, kterého se celý život vytrvale držel, až ho přetavil v osobitý projev poukazující neomylně k jeho autorskému rukopisu. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. M. Dospělem, Ph.D.