František Xaver Procházka patří mezi ty malíře českého původu, kteří tvoří určitou přechodovou fázi mezi dvěma rozdílnými světy – vzdělání získal totiž ještě v systému cechovním, v závěru jeho života už ale v Praze skoro dvě dekády probíhala oficiální výuka na akademické půdě. Po absolvování pražského piaristického gymnázia se vyučil v malířské a restaurátorské dílně Jana Kastnera, později pokračoval u Norberta Grunda a vzdělání završil ve škole Carla Machoriho v Drážďanech. Zásadním obdobím pro něj byla tři následující léta (1769–1771), kdy doprovázel knížete Schwarzenberga po Německu, Rakousku a především Itálii, Mekce evropské novověké kultury. Následně se uplatnil i jako restaurátor, ovšem i jeho vlastní tvorba byla různorodá a zahrnovala jak portrét, tak historické scény a krajinomalbu. Právě jako krajinář je dnes nejvíce znám, přestože se k tomuto žánru přiklonil až ve zralém věku kolem roku 1800. S oblibou zachycoval hory a zříceniny, skály a bouře, a výjevy doplňoval o drobnou stafáž po vzoru zmíněného Norberta Grunda. V tomto směru je představovaný kus typickou ukázkou jeho díla, a to jak v komorním formátu, tak i ve výběru tematiky, zvoleném koloritu a rukopisném podání. Motiv zříceniny s obloukem využíval opakovaně, signifikantní je i jemný, až efemérní způsob, kterým naznačil obrysy kadeřavých kumulů. Nechybí ani povinná stafáž a provizorní stavební konstrukce přilepené na zašlých monumentech jako vlaštovčí hnízda. Při konzultacích posouzeno prof. R. Prahlem, CSc., a Mgr. M. Dospělem, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. Š. Leubnerové.