Ojedinělá malba z takřka nedostupného tvůrčího období Václava Boštíka skvěle reprezentuje zásadní zlom v jeho tvorbě, který znamenal přechod od realistických k abstraktním formám. V roce 1957 se konala první Boštíkova samostatná výstava, uspořádaná v Alšově síni Umělecké besedy (1. 10. – 3. 11. 1957). Díla, jež Boštík vystavil, byla odrazem toho, čím se aktuálně zabýval, a z tohoto roku se rozhodl prezentovat hned dvacet osm obrazů. Tato přelomová přehlídka byla rovněž jednou z vůbec prvních, na kterých byla v českém prostředí přítomna abstrakce, přestože v tomto roce sledoval hned několik samostatných linií, které ho k tomuto proudu vedly: tematika hřbitovních křížů, které nasnímal v srpnu na hřbitově ve Chvojeni, a tvorba Juana Miróa, Paula Kleeho a Marka Rothka. Hned v průvodní úvaze výstavy dostal Boštík příležitost vyslovit se k vlastnímu dílu. Zdůraznil pojmy (a jejich propojení), které ho pak provázely po celý život: řád, krása, dokonalost, harmonie, celek.

I předložené plátno je pozoruhodným příkladem tohoto spojení, přestože by se dalo říct, že v problematice barevné skvrny a meditativní atmosféry můžeme Rothkovo dílo cítit nejnaléhavěji. Vertikálně orientovaná a osově vyvážená kompozice je tvořena dvěma výraznými trojúhelníkovými tvary v horní a dolní části výjevu. Tyto geometrické elementy jsou provedeny v odstínech červenohnědé a kontrastují s okolním okrovým pozadím. Jejich umístění vytváří dynamické napětí a naznačuje pohyb v jinak klidné kompozici. Bílé akcenty, provedené v krátkých energických tazích v pastózní malbě, scénu prosvětlují a vnášejí do ní rovněž potřebnou dynamiku. Cizelované barevné vyvážení i chvějivý štětcový rukopis svědčí o Boštíkově výtvarném talentu a není pochyb, že předznamenávají jeho pozdější sensitivní metafyzické malby. Práce pochází z rodiny autora. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. J. Machalickým. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Obraz si po mnoha letech od svého uskutečnění uchovává výrazovou svěžest. Patří k jedněm z nejrozměrnějších Boštíkových obrazů z přelomu padesátých a šedesátých let, jenž lze dnes jednoznačně označit za velmi emotivně silné plátno, ve kterém hnědě, jež příliš nepoužíval, pronikají místy výrazné červeně, které ukazují na pozdější autorův vývoj. […]“).