Zvolený námět i rok 1892, jímž je obraz přesně datován samotným autorem, společně s nespornou kvalitou zpracování a okolnostmi spojenými s proveniencí díla jasně hovoří o výjimečnosti tohoto Lebedova zátiší, a to jak z hlediska uměleckohistorického, tak sběratelského. Stačí si jen uvědomit, že právě roku 1892 nastoupil tehdy teprve patnáctiletý malíř do krajinářského ateliéru Julia Mařáka na pražské Akademii výtvarných umění a velmi pravděpodobně jako jeden z prvních úkolů, který od svého profesora dostal, byla právě tato kompozice. V rámci Lebedova známého portfolia byly z tohoto roku známy zatím pouze čtyři práce, čímž se představované dílo řadí mezi pět jeho nejranějších dosud známých děl dokazujících nevídanou úroveň jeho mladého génia, nepočítáme-li samozřejmě album drobných kreseb a akvarelů z doby před akademickým studiem. Na profesora Mařáka celá generace jeho žáků ráda vzpomínala – a to navzdory tomu, že je nikterak nešetřil a kromě nároků na dokonalou kresbu, cizelovanou od počátku studia, vymýšlel i další náročné úkoly, jimiž studenty prověřoval a rozvíjel. Jednou z takových prověrek bylo ateliérové uspořádání různých předmětů do komplikovaných zátiší záměrně kombinujících nesourodé tvary, rozličné povrchy materiálů, to vše poskládané do, pokud možno, co nejsložitější kompozice vyžadující pečlivé studium prostoru i jednotlivých shromážděných elementů. V těchto zátiších se tak objevuje kupř. ovoce, zelenina, dřevěné sudy, proutěné koše, polena, měděné nádoby a celá řada dalších předmětů. Za Lebedovo nejranější zátiší tohoto druhu bylo doposud považováno Zátiší s knihami a džbánem, jež vzniklo v roce 1893. Představované Zátiší s poleny a měděným džbánem však spatřilo světlo světa ještě o rok dříve. Jeho podstatou byl stále ještě umělecký názor spočívající v tradici realismu a naturalismu v návaznosti na dílo Karla Purkyně, což byly zdroje, se kterými se Lebeda, tehdy stále náctiletý umělec, musel nejprve vyrovnat. A právě zde se mu to podařilo způsobem potvrzujícím jeho pověst hovořící o něm jako o jednom z největších talentů své generace – jedná se o malbu zvládající všechny technické finesy v modelaci objemů pomocí světla i barvy, v dokonalé charakterizaci povrchů a vyloženě hapticky působící materie zobrazených předmětů. Barevná paleta je tu velmi umírněná a tlumená, přesto však nepůsobí tmavě díky světlu, kterým dokázal Lebeda celý výjev prostoupit. Podobně jako u ostatních jeho dochovaných zátiší pracoval i zde s relativně velkorysým obrazovým formátem, což nejspíš bylo i záměrem a prostředkem, kterým Mařák svého žáka směřoval od drobnopisu skicářů k monumentalitě reálného zobrazení okolního světa. Obraz má rovněž pozoruhodnou provenienci. Pochází totiž ze sbírky Emila Preisse, jehož rodina ho vlastnila přes čtyři generace už od počátku 20. století. Emil Preiss, jemuž mj. náležely i radotínské břidlicové lomy, zdroj pro střešní krytiny význačných pražských budov, kupř. pro Národní divadlo, byl bratrancem známého bankéře a ředitele Živnobanky Jaroslava Preisse. Prezentováno ve vkusné dobové adjustaci. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. M. Dospělem, Ph.D. Přiložena odborná expertiza Mgr. P. Kubíka.