Vzácný příklad znovunalezeného díla po téměř sto letech od jeho vystavení v Umělecké besedě představuje Kvetoucí louka od Josefa Čapka. Jedná se o poetickou malbu z jeho vrcholného závěrečného období, kdy se skrze náměty venkova, dětství a prostého života snažil ukázat jiný obraz světa, než v jakém žila společnost v Evropě od poloviny třicátých let 20. století. Dílo patří do série olejomaleb inspirovaných krajinou Oravy, kam od roku 1930 Čapek pravidelně jezdil s rodinou a trávil léto v Oravském Podzámku, kde ho okouzlovalo prostředí dosud jen málo zasažené moderní civilizací. Ve svých dílech proměňoval inspiraci každodenním životem na venkově v hluboce existenciální výjevy zdůrazňující základní lidské hodnoty, jejichž metaforu představuje i toto plátno. Na rozkvetlé louce si hrají dvě děti, které bezstarostně sbírají květiny. Ženská postava v modré sukni a zástěře otočená zády drží v ruce kytici bílých květů a předjímá autorův poslední cyklus ženských postav s názvem Touha, které svým zasněným a odvráceným pohledem melancholicky poukazují na zoufalství národa a víru v lepší budoucnost. Hlubší význam výjevu podporuje i radostná barevnost obrazu, která se na představeném plátně ještě drží pastelově růžové, zelené a modré, ale v následujících dílech se proměnila v barvy české trikolory vyjadřující symbolicky obavu o osud národa. Autor zde využil svou charakteristickou malbu s viditelnými krátkými tahy štětce vytvářející dojem hravosti a jednoduchosti. I přes zjevnou poetickou naivitu zobrazené scény se Čapek velmi dobře orientoval v soudobém umění a znal aktuální silnou pozici surrealismu, o němž dokonce psal umělecké kritiky. Vědomě šel ale proti proudu modernistických hnutí, neboť jeho svoboda tvorby vylučovala jakýkoliv umělecký program. Zůstal věrný principům primitivního umění a zdůrazňoval nezávislost osobního postoje, kterou stavěl nad progresivitu kolektivních hnutí. Kvetoucí louka tedy zobrazuje nejen krásu české krajiny, ale má i hlubší symbolický rozměr – je vyjádřením radosti, národní identity a hodnot venkovského života, kterých si Čapek nesmírně cenil: „Stře se přede mnou krajina ozářená ve slunci, líbezná, utěšená, to ta nejhezčí, s milostnou prostotou složená ze všech těch radostných krajin, které jsem tu na světě poznal. S postavami ženců, žen trhajících jahody, s myslivci, rybáři, s milými dětmi, které dovádějí, hrajíce si u dveří.“ (J. Čapek: Kulhavý poutník, Praha 1936, str. 20) Sběratelskou hodnotu díla zvyšuje jeho prezentování na výstavě Umělecké besedy, která měla podpořit národní sebevědomí v předvečer druhé světové války (Český kraj – obrazy z let 1920–1938, Obecní dům města Prahy, listopad–prosinec 1938, kat. č. 83) a zařazení v soupisu Čapkova výtvarného díla (P. Pečinková: Pracoval jsem mnoho, díl třetí: Malba, Humpolec 2023, str. 642, kat. č. III/478). Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. R. Michalovou, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. P. Pečinkové, CSc., (cit.: „[…] Tento obraz náleží do početného souboru Čapkových olejů z tzv. oravské tvůrčí etapy. Na začátku třicátých let prošla Čapkova tvorba závažnou vnitřní proměnou, spojenou s hlubokým zaujetím životem a přírodou v oblasti Oravského Podzámku, kam jezdil pravidelně s rodinou na prázdniny. Z oravského venkova čerpal motivy většiny svých obrazů a kreseb v podstatě až do konce života. […]“).