Mikuláš Medek v obraze Šramoty a ticha (variantně Šramoty a ticho) z 10. listopadu 1961 zachycuje zlomový moment svého tvůrčího vývoje směrem k abstrakci, přičemž si mistrně uchovává esenciální spojení s tělesnou zkušeností. Dílo organicky navazuje na malířovo systematické zkoumání polarit hluku a ticha, fenomén prostupující jeho tvorbou již od roku 1950, kdy vytvořil Hluk ticha – symbolicky v den popravy Milady Horákové. Akustický motiv šramotů lze v jeho díle kontinuálně sledovat od raných surrealistických textů až do počátku šedesátých let (např. Šramoty a ticho na kříži, 1961). Tento sofistikovaný cyklus „šramotů a hluků ticha“ je dovršen monumentálním plátnem větších rozměrů s matematicky precizním názvem 3 604 cm² šramotu, 536 cm² ticha (Šramoty a ticho) – (komb. tech. /olej, email/ na plátně, 1961, 162 × 100 cm), jež vzniklo v bezprostřední časové návaznosti na představené dílo jako jeho konceptuální vyvrcholení. Uvnitř modrého obdélníku, zabírajícího téměř celou plochu plátna a odsazeného od levého okraje pruhem červené barvy tvořící podkladovou vrstvu, se nachází prosvětlený menší nepravidelný obdélník fungující jako prostor v prostoru – místo kontemplativního prázdna narušovaného vnějšími impulzy. V díle pozoruhodně pracuje s malbou jako hmotou, která podle autorových vlastních slov „supluje živou tkáň“, čímž vytváří silně introspektivní výpověď o zranění a překonání úzkosti. Plátno vzniklo v období, kdy výtvarník postupně opouštěl figurální motivy ve prospěch tzv. preparovaných obrazů, v nichž organická hmota a autorovo vstupování do ní reflektovaly až hmatatelné napětí, neklid a zranitelnost. Plocha obrazu mu sloužila jakožto prostor k zaznamenání niterních prožitků, přičemž do struktur zasahoval dekalkováním (otiskováním barevné vrstvy) či rytím, a i tento jeho fyzický prožitek je důležitou součástí obsahu samotné malby. Specifické techniky umožňovaly vytvářet nepředvídatelné struktury a náhodné efekty, které byly v souladu s jeho zájmem o organické, živoucí povrchy obrazů. Právě na počátku šedesátých let se hlavním nositelem významu v jeho obrazech stala barevná struktura, která jej zařadila mezi průkopníky informelních tendencí v českém umění. Tento obraz předcházel velkému plátnu téhož názvu, jak dokládá poznámka na rubu. Pro básníka Jiřího Kuběnu (vlastním jménem Jiřího Paukerta, 1936–2017), jednoho z nejbližších Medkových přátel, se dílo stalo natolik významným, že jej získal do své sbírky takřka ihned po dokončení, jak dokládá autorův přípis: „Mikuláš Medek, Šramoty a ticha, listopad 1961. Koupil dne 28. 11. a do Brna dne 29. 11. 1961 zavezl Jiří Paukert.“ Byl to právě Kuběna, kdo se zařadil k prvním zaníceným Medkovým vykladačům a kdo mu domluvil slavnou zakázku v kostele v Jedovnici. Dílo bylo publikováno (J. Padrta: Mikuláš Medek, Výtvarné umění, roč. 15, 1965, č. 9, str. 395; M. Medek, Texty, Praha 1995, str. 387, výběr z Medkových osobních deníků, zápisníků a korespondence; V. Effenberger: Mikuláš Medek, Analogon, roč. 14, 2002, č. 34–35, str. 138; a v autorově monografii B. Mráz: Mikuláš Medek, Praha 1970, str. 38, pod stejným názvem je zde však chybně uveden obraz 3 604 cm² šramotu, 536 cm² ticha). Vystaveno bylo v roce 1999 na hradě Bítově, kde Jiří Paukert dělal kastelána (Mikuláš Medek: Obrazy, Jan Koblasa: Plastiky, Bítov 1999, bez kat. č.). Plátno bude zařazeno do chystaného soupisu díla PhDr. E. Kosákové-Medkové. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. E. Kosákovou-Medkovou, historičkou umění a dcerou autora. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Tento obraz se stal téměř posvátnou relikvií ještě za Medkova života. […] Z tohoto obrazu je patrná Medkova velikost, kterou žádný další malíř, činný po druhé světové válce v bývalém Československu, nepřekonal. Vždy přicházel s novým obsahovým a technickým pojetím, které jeho práci posouvalo dopředu. […]“).