Plastika z roku 1988 prezentuje jedno z raných děl Jaroslava Róny, výrazného člena skupiny Tvrdohlaví a jednoho z nejvlivnějších českých umělců poválečné generace. Právě na konci osmdesátých let se Rónova sochařská tvorba etablovala jako svébytný jazyk, jenž syntetizuje archaické symboly, industriální poetiku a nadčasovou monumentálnost. Pylon vznikl krátce poté, co Róna opustil sklářský ateliér Stanislava Libenského a stal se spoluzakladatelem výtvarné skupiny, která představovala generační vzdor vůči normalizační estetice. Vertikalita i celkové vyznění Rónovy plastiky Pylon odkazují na archetyp sloupu; od prehistorických menhirů přes totemy až po egyptské obelisky, které plnily funkci civilizačních orientačních bodů, byly tyto vertikální monolity vnímány jako nositelé kolektivní a kulturní paměti. Ostré geometrické segmenty – jakési „zuby času“ – vstupují do měkkého oblého těla objektu, jehož horní zakončení působí až antropomorfně. Tento kontrast mezi organickým a geometrickým je příznačný pro Rónovu tehdejší tvorbu, v níž lze vystopovat inspiraci jak kubistickým tvaroslovím, tak futuristickou dynamikou Umberta Boccioniho. Současně předznamenává autorovu pozdější práci s archetypálními formami a fiktivními architekturami, které se stanou jedním z nosných témat jeho sochařské i malířské praxe v devadesátých letech. Dílo je vynikajícím příkladem Rónovy rané práce, v níž se již jasně profiluje jeho schopnost syntetizovat dějinné odkazy, mytologii a vlastní imaginaci do sochařského výrazu, který dodnes zůstává nepřehlédnutelný. V kontextu autorovy tvorby i českého sochařství konce 20. století se jedná o dílo výjimečné hodnoty. Pochází přímo z autorova ateliéru.