Radimského pobyt v Barbizonu na okraji Fontainebleauského lesa je poprvé doložen roku 1891, právě v době vzniku představovaného díla. Malíř tehdy neměl možnost se zde usadit natrvalo, neboť se musel účastnit cvičení dragounského pluku v Pardubicích, kterého byl členem. V Barbizonu, Mekce hned několika generací krajinářů, se však musel pohybovat již dříve. Roku 1888 totiž odjel do Paříže a z roku 1890 už známe jeho první barbizonské oleje – jedná se kupř. o Studii z Barbizonu (1890, Národní galerie v Praze, inv. č. O 13497) a o rok mladší Západ slunce v barbizonském lese (1891, soukromá sbírka) či Studii zimy v Brollesu (1891, soukromá sbírka), jenž se nalézá taktéž nedaleko Fontainebleau. Zásadní zlom v Radimského životě nastal roku 1894, kdy se přesunul za Claudem Monetem do Giverny – v této době se také radikálně proměnil jeho štětcový rukopis, který se stal robustnějším, uvolněnějším a v barevné paletě zářivějším a prosvětleným. Existence zmíněných maleb před rokem 1894 poukazuje jak na autorovu činnost v tomto regionu, tak vykazuje i řadu styčných bodů s představovaným plátnem.Hlavní podobnost lze spatřovat právě v rukopise, jenž si ještě zachovává drobnopisné podání a není zde dosud ovlivněn děleným impresionistickým kladením jednotlivých bodů či plošek. Právě detailu a drobnopisu si lze povšimnout především v jemném větvoví a v celkové deskriptivní přesnosti a zaměření na detail. Obdobně i barevná škála také ještě odpovídá tradičněji zemitější paletě, světlo tu v impresionistickém slova smyslu není cílem, ale spíše prostředkem k modelaci objemů a definici povrchů. Barbizon a jeho velcí mistři, samozřejmě i Antonín Chittussi, jehož odkaz Radimský jistě dobře znal, stojí u inspiračních kořenů představovaného díla. Další neopomenutelný inspirační zdroj lze najít i v pojetí a konstrukci prostoru – povšimneme-li si práce s horizontem, vysokého nebe a vztahu mezi celkem a detailem, nalezneme řadu obrazových afinit kupř. s o generaci mladšími krajináři ze školy Maximiliana Haushofera, jmenovitě s Adolfem Kosárkem, Adolfem Chwalou, Wilhelmem Riedlem či Berthou von Grab.Navzdory tomu, že je Václav Radimský na českém trhu s uměním dlouhodobě jedním z nejvyhledávanějších autorů, lze jeho ranou tvorbu z první poloviny devadesátých let 19. století označit za takřka nedostupnou – v součtu se tak za poslední čtyři dekády neobjevilo více jeho maleb z tohoto období, než které by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Radimského Podzimní krajina tak představuje ojedinělou sběratelskou příležitost k získání práce neoddiskutovatelných galerijních kvalit. Jedná se o malbu mladého umělce pronikavého talentu, jejíž hodnota tkví nejen v její výtvarné kvalitě, ale i v její vzácnosti. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. M. Dospělem, Ph.D. Přiložena odborná expertiza Mgr. P. Kubíka.