Obraz Antifona pochází z pozdního období tvorby Milana Grygara, jednoho z klíčových představitelů českého výtvarného umění druhé poloviny 20. století. Grygarova tvorba je charakteristická snahou o propojení obrazu, zvuku a prostoru. Systematicky zkoumal vztahy mezi vizuálním rytmem, barevnou kompozicí a zvukovou imaginací, což se výrazně promítlo do jeho barevných partitur. Od roku 1996 se začal věnovat cyklu Antifon, v němž usiloval o vytvoření autonomního díla, jež propojuje více dimenzí v jediném obrazu. Název „antifona“ odkazuje ke starobylé liturgické formě – zpívanému verši, v němž jeden hlas odpovídá druhému. Tento princip dialogu a střídání se tak stává nejen hudebním, ale i vizuálním klíčem k pochopení díla. Antifona není pouhým obrazem, nýbrž vizuálním ekvivalentem hudebního aktu, přeneseným do statické, a přesto dynamické formy. Formální jazyk obrazu je oproštěn od jakékoli ornamentálnosti a omezen na základní znaky Grygarova výtvarného slovníku, jakým jsou jednoduché monochromní plochy a linie. Dvě sytě červené plochy, oddělené subtilním šedým pruhem, vytvářejí intenzivní napětí i meditativní rovnováhu. Diptych, složený ze dvou pláten formátu 100 × 100 cm, je založen na přesné geometrii a principu zlatého řezu, čímž demonstruje autorovu schopnost dosáhnout maximálního účinku minimálními prostředky. V kontextu umělcova celoživotního díla představuje Antifona pokračování jeho úsilí o vizualizaci zvuku a partituru beze zvuku. To, co dříve vyjadřoval tušovými kresbami, akustickými záznamy nebo mechanickými stopami, zde přetavil do ryzí barevné kompozice. Výsledkem je dílo, které mlčí, ale vibruje zároveň a svědčí o autorově zájmu o sílu jednoduchých forem a přesného řádu. Dílo bylo reprodukováno v autorově monografii (H. Larvová / P. Bregantová: Milan Grygar, Praha 2009, str. 333). Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. J. Machalickým. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Grygar se souborem Antifona dostal do krajní výrazové polohy, nebývale vytříbené, zbavené jakéhokoli slovního uchopení, jakéhokoli vnějšího děje, je vlastní svébytnou identitou. V Antifonách vrcholí podněty moderního malířství, které se v práci Milana Grygara dostaly do závěrečných poloh, jež přesahují jeho tradici. […]“).