Studie hlavy zachycuje Slavíkovu zásadní expresivní polohu, v níž se abstrahovaná silueta lidské figury stává nositelkou výrazného existenciálního podtextu typického pro období po umělcově účasti na skupinových výstavách okruhu Špálovy galerie Jindřicha Chalupeckého. Neobyčejně působivá barevná skladba obrazu, dominovaná žhavými odstíny žluté a okrové s kontrastní černou tváří a akcentem na bělostnou šíji, není pouhým dekorativním prvkem, ale stává se médiem prožitku a reprezentantkou obsahu. Odráží Slavíkovo bytostné koloristické založení, které dokázal rozvíjet navzdory složité životní situaci v atmosféře nastupující normalizace. Dílo vznikalo v komplexním časovém období zahrnujícím jak svobodnější údobí šedesátých let, tak těžkou etapu sedmdesátých let, kdy byl Slavík jako jeden z mála výtvarníků ochotných podepsat Chartu 77 postupně vytlačován z oficiální scény. V pastózním rukopisu a důrazu na strukturaci malířské hmoty se projevuje jeho původní sochařské školení z Hořic, zatímco v rozvolněné expresivní formě můžeme číst odraz vnitřního napětí, jež bylo charakteristické pro jeho tvorbu před nuceným odchodem do vídeňského exilu roku 1980. Majitel plátno získal přímo od autora v tomto roce, těsně před emigrací Otakara Slavíka do Rakouska. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. J. Machalickým.