Plátno Františka Janouška z roku 1942 představuje kulminační bod autorova surrealistického období, kdy pod tíhou válečné atmosféry dospěl k osobité biomorfní poetice, v níž se groteskně deformované organické tvary prolínají v znepokojivé halucinační kompozici. Dílo vzniklo pouhý rok před umělcovou předčasnou smrtí a nese v sobě intenzivní existenciální úzkost zhmotnělou v hybridních tvarech připomínajících současně rozkládající se i pulzující tkáně, jež se vzpínají z temného pozadí. V kontextu české surrealistické malby zaujímá Janoušek specifické postavení svou biologickou metamorfózou, která je vzdálená jak veristickému surrealismu, tak automatismu, a vytváří tudíž osobitý vizuální jazyk reflektující deformaci reality v období protektorátu. Kompozice balancuje na pomezí přízračného mikro- a makrosvěta, kde anatomické detaily jako končetiny, prsty, oko či ústa ztrácejí své původní funkce a stávají se součástí zneklidňujícího biomorfního organismu. Malířova technická bravura se projevuje v práci s kontrastem chladných modrozelených a teplých žlutooranžových tónů, jimiž autor umocňuje ambivalenci mezi životodárností a rozkladem. Dílo bylo barevně reprodukováno v autorově monografii od Jindřicha Chalupeckého (František Janoušek, Praha 1991, str. 229) a prezentováno na samostatných výstavách (František Janoušek: Posmrtná výstava malířského díla v Mánesu, S. V. U. Mánes, Praha, prosinec 1947, kat. č. 79; František Janoušek, 1890–1943: Malířské dílo, Středočeská galerie, zámek Nelahozeves, 21. 8. – 31. 10. 1965, kat. č. 143; František Janoušek: Malířské dílo, S. V. U. Mánes, Praha, 18. 1. – 13. 2. 1966, kat. č. 55; František Janoušek: Obrazy z let 1932–1942, výstava k 100. výročí narození, Ústřední kulturní dům železničářů v Praze, 13. 9. – 7. 10. 1990, kat. č. 37). V rodinném lístkovém katalogu umělecké pozůstalosti Františka Janouška označeno č. 305/712. Při konzultacích posouzeno PhDr. K. Srpem a PhDr. J. Machalickým. Přiložena odborná expertiza Mgr. E. Vele.