Bustareprezentuje klíčové období Rónovy tvorby po sklářských studiích (1978–1984) a vzniku skupiny Tvrdohlaví v roce 1987, kdy umělec hledal vlastní výrazový jazyk mezi studijní tradicí a generačním vzepětím. Dílo stojící na pomezí dvou vývojových etap dokumentuje autorovo zrání od technického virtuóza k filosoficky laděnému vypravěči lidských osudů. Vzniklo původně v černém taveném skle, což dokládá Rónovo důkladné osvojení sklářských technik v ateliéru Stanislava Libenského. Redukovaná forma zbavená individualizujících rysů odráží jeho zájem o archetypy a univerzální lidská podobenství, která se stala ústředním motivem jeho pozdějších prací. Dokonale hladký, vejčitý tvar hlavy snadno připomene sochy Constantina Brâncușiho, hledajícího ve své tvorbě tajemství prapůvodní formy. Geometrizace objemu a ostrá fragmentace formy zároveň prozrazuje vliv kubismu a futurismu, který Róna v této době intenzivně studoval, zejména dílo Umberta Boccioniho. Prázdnota očních důlků a absence konkrétních fyziognomických znaků předjímá umělcův pozdější zájem o existenciální témata a kafkovské motivy anonymity moderního člověka. Dílo pochází přímo z ateliéru umělce.Z kladívkové ceny autor věnuje 30 % na podporu neziskové organizace Post Bellum.