Výkřik představuje jednu z posledních malířových výpovědí o elementární síle lidského gesta (na rozdíl například od autorova stejnojmenného díla z roku 2004, které přímo odkazovalo na Munchův archetyp), v níž sedmdesátiletý Načeradský opět nalezl cestu k expresivní bezprostřednosti svých raných let. Kompozice dvou postav na modrém pozadí připomíná primitivní rituální tanec a pravděpodobný odkaz na Tanec Henriho Matisse z roku 1910 je autorem transformován do osobitého slovníku groteskní stylizace. Ústřední téma erotického napětí mezi mužem a ženou se zde projevuje dramatickým kontrastem gest. Figura s ženskými rysy odklání hlavu, zatímco mužská postava s vášní pozvedává paži, možná prozrazujíc divákovi archetyp odvěké disputace dvou pohlaví. Plošná modelace těl a zdůrazněné obrysové linie dokládají trvalý vliv komiksu a pop-artu, které autor rozvíjel již od druhé poloviny šedesátých let, nyní však očištěné od ironického nadhledu a protknuté existenciální naléhavostí. Dílo představuje syntézu malířových celoživotních zájmů o lidskou postavu jako nositele duševních stavů a uzavírá Načeradského dlouhodobý rozhovor s figurací, kde se výrazová síla pojí se střídmými prostředky závěrečného období. Při konzultacích posouzeno PhDr. J. Machalickým a P. Machem, správcem autorovy pozůstalosti.