V roce formulace manifestu Joy-Art vystoupil Sutnar s programovým gestem, jímž vtipně demaskoval vyprázdněné komerční používání popartových a opartových postupů a zároveň založil vlastní figurální jazyk optimistického humanismu. Právě v této kompozici se setkává jeho designérská zkušenost s reklamní komunikací se snahou o vytvoření univerzálně srozumitelného znaku ženské emancipace – tělo se zde stává barevnou plochou organizovanou podle pravidel informačního designu. Dílo zachycuje přelomový moment autorova stylu: ostrá kontura a plochá barevnost první poloviny šedesátých let ustupují organičtějším tvarům a jemnějším přechodům, které předznamenávají geometrickou redukci následující dekády. Monumentální formát desky umožnil Sutnarovi pracovat s tělem jako s architektonickým prvkem, v němž každá křivka komunikuje prostřednictvím kontrastu a každá barva nese sdělení. Titul Dvě Venuše naznačuje dialog či zrcadlení, jehož prostřednictvím autor neoslavuje ženskou postavu tradicionalisticky, nýbrž konstruuje je jako sémiologický systém radosti a vitality adresovaný masové společnosti. Jeho vizuální utopie se zde projevuje nejzřetelněji – v přesvědčení, že estetická kvalita dokáže pozitivně působit na percepci každodennosti a že umění může být zároveň populární i intelektuálně náročné. Dílo bylo barevně reprodukováno v knize I. Janáková: Ladislav Sutnar: Praha – New York – design in action, Praha 2003, str. 284 (Venuše / Dva pohledy). Při konzultacích posouzeno prof. T. Pospiszylem, Ph.D., a PhDr. K. Srpem. Přiložena odborná expertiza PhDr. J. Machalického.