Josef Čapek se v dvacátých letech soustředil ve své malbě především na ztvárnění člověka, ale příležitostně se věnoval i lyricky pojatým zátiším a květinovým motivům v barevně odlehčené paletě. Využíval přitom poměrně široké spektrum stylových poloh, od naivismu přes kubistické reminiscence po spontánní živelnou štětcovou malbu. K těmto výtvarným experimentům patří i výtvarně a poeticky čistá kompozice, která představuje kytici bílých kopretin v jednoduché hliněné vázičce, zasazenou na neutrálním, teplém, světle hnědém pozadí. Tento druh květiny patřil k Čapkovým oblíbeným a první doložené obrazy pocházejí již z roku 1914. Čapek v předloženém obraze mistrně zkombinoval jemnou modelaci květů s výraznými, hutnými tahy štětce v ploše zadního plánu a vázy, čímž docílil pozoruhodného kontrastu mezi křehkostí rostlin a robustností vázy.Kopretiny ve vázenesou jemnou melancholii i nadčasovou jednoduchost, které jsou pro autora charakteristické, vyzařují klidnou intimitu a tichou radost z „nejskromnějšího umění“ a snahu o nalezení výtvarné řeči, která by odpovídala představě moderního obrazu osvobozujícího se od popisné funkce.
Dílo pochází ze sbírky prvorepublikového továrníka Františka Trägera, který jej získal přímo od autora. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. K. Srpem. Přiložena odborná expertiza PhDr. P. Pečinkové, CSc. (cit.:„[…]Spontánní štětcový rukopis i asketická zemitá barevnost jsou příznačné pro období 1923–1924, kdy v Čapkově malbě začíná nová stylová etapa, tzv. období ‚Chlapů‘. ‚Namaloval jsem hodně obrazů, věcí docela volných, ne tak přísně formálních jako dříve, na kterých jsem, myslím příliš se vázal a málo se malířsky vyžil,‘ svěřoval se tehdy Čapek Bohuslavu Reynkovi. Toto uvolnění malířského výrazu charakterizuje i předloženou práci. […]“).