Reynkova kombinace suché jehly s monotypem (traduje se, že právě Polní cesta byla jedním z prvních případů, v nichž umělec začal užívat monotypu) dosahuje jemné rovnováhy: černé grafické linie strukturují kompozici krajiny, zatímco volně nanášené okrové a modravé tóny proměňují list v atmosférický prostor plný světla. Polní pěšina se zde vytrácí v mlžném horizontu nikoli jako prostor průchodu, ale jako místo kontemplativního zastavení. Výjev, pravděpodobně zachycený během autorových každodenních procházek krajinou v okolí milovaného Petrkova, evokuje i v absenci postavy chodce motiv osamělých poutníků, svědků existenciální samoty ponořených do tiché kontemplace přírody. Technika mokrého monotypu překrývající suchou jehlu zde dosahuje vzácné barevné průzračnosti bez ztráty přesnosti grafické linky a reprezentuje tak zralé zvládnutí obou médií. Reynkova touha po zachycení pomíjivého světla se setkává s disciplinovanou jednoduchostí formy, charakteristickou pro jeho poetické vidění krajiny. Publikováno v knize P. Hájek: Výtvarné umění ve sbírce Viléma Trmala, Praha 2021, obr. str. 144. V soupisu díla Renaty Bernardi (Bohuslav Reynek, Díl 2. Katalog díla, Brno 1992) je uvedeno pod č. G 041 ( Cesta ). Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a R. Vosičkou.