Dynamická kompozice Jana Smetany pochází z počátku sedmdesátých let, kdy malíř již opustil poválečný figuralismus a inspiraci plenérovým krajinářstvím a přešel k novému výtvarnému výrazu spojenému s lyrickou abstrakcí. Výjev zobrazuje jakousi podvědomou krajinu, jejíž vrstvení a rytmus připomínají paměť země jako otisk času. Silným inspiračním zdrojem se pro Smetanovu tvorbu stala cesta do Alžírska se zastávkou v Paříži, kterou podnikl roku 1967. Navštívil zde výstavy velkých jmen moderního umění, jako byli Pablo Picasso, Pierre Bonnard, Georges Braque, Henri Matisse, Vasilij Kandinskij, Marc Chagall, Antoni Tapiès či Josef Šíma. Z ryze praktických záležitostí jej zaujala adjustace obrazů Maxe Ernsta do kovových rámů, které začal Smetana od té doby používat. Ernstova tvorba, zejména jeho frotáže, se také nezaměnitelně propsala do strukturálních barevných ploch jeho obrazů. Scéna tak metaforicky vyvolává dojem fosilizovaných krajin a dávných geologických vrstev, v nichž autor hledal nový malířský jazyk, který se zabývá vizualizací paměti a přírody. Dílo tak představuje nikoliv realistickou podobu, nýbrž archetypální otisk. Práce je reprodukována v autorově monografii (E. Neumannová: Jan Smetana, Praha 2024, obr. str. 271) a je označena soupisovým číslem M 278. Pochází z autorovy pozůstalosti. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. E. Neumannovou.