V okamžiku, kdy Jan Koblasa v roce 1961 uzavíral cyklus abstraktníchTranscendencía na prahu nové dekády tápal po nové figurální řeči, vtiskl nebeskou bytost do nejpřízemnějšího z materiálů – průmyslového betonu. Tato volba představuje vědomé gesto zrady akademické tradice: beton – těžký, drsný, anonymní – se stává médiem intimity, zatímco polychromie redukovaná na černou patinu ruší hranici mezi sochou a objektem a převrací duchovní konotace anděla v hmotnou přítomnost. Kovové dráty, na nichž plastika balancuje, vkládají do díla paradoxní lehkost – těžké těleso jako by se odlepovalo od země. Tři otvory pronikající horní částí díla z určitého úhlu evokují lidskou tvář v průřezu – dvě oči, ústa. Andělské tělo se proměňuje v hlavu, duchovní bytost kondenzuje do fyziognomie. Deminutivum v názvu ironicky kontrastuje s brutalitou techniky – „andílek“ zazní téměř posměšně vůči surovosti provedení, v níž vibruje existenciální úzkost éry mezi dvěma světy. Dílo balancuje na zlomové linii Koblasovy poetiky – mezi abstrakcí nesoucí otisk vnitřního neklidu a pozdějším návratem k expresivně deformované figuraci. V roce 1961, kdy umělec malovalVeroničinu rouškua Co je dole je i nahoře, lzeČerného andílkačíst jako jejich trojrozměrnou transpozici. Materiálová drsnost a elementární, redukovaná forma předznamenávají pozdější sérii dřevěnýchProrokůa Falešných proroků, v nichž se dialektika posvátna a jeho zprofanování stane ústředním tématem. Objekt byl publikován v autorově monografii (M. Nešlehová: Jan Koblasa, Praha 2002, obr. str. 173). Pochází z významné a kvalitní pražské sbírky. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. K. Srpem. Přiložena odborná expertiza PhDr. M. Nešlehové (cit.:„[…] Předložená komorní plastika […] patří do souboru sochařských děl, v nichž se umělec zabýval od konce 50. let novým pojetím figury. Proměňoval ji v radikální, reliéfně koncipovaný, plošný vertikální znak prostoupený vnitřními psychickými ději zachycenými gestickými zásahy a vrypy. Podobně zaměřený tvůrčí přístup sleduje i komorní plastika Černý andílek, jež připomíná tellurická božstva. Dílo se řadí k tématu andělů, jímž se Koblasa zabýval od roku 1959, a k němuž se ve své tvorbě neustále navracel. […]“).