Tento komorní obrazový formát v sobě zpřítomňuje veškeré typické výtvarné fazety a talent Ludvíka Kuby, jenž byl nejen malířem, ale i etnografem, varhaníkem a osobou v pravém smyslu renesanční. Potěšit se tu můžeme jeho celoživotně oblíbeným tématem, vlastní podobiznou, jejíž varianty se jako červená nit proplétají takřka celým jeho známým dílem. Charakteristický je i samotný Kubův štětcový rukopis, jenž vypovídá o tom, že své obrazy doslova hnětl olejovou pastou, a to s vervou, energií a mužnou silou. Stále, i ve zralém věku, vycházel ze svého mnichovského školení ve slovutném soukromém ateliéru Antona Ažbeho – ten předal řadě svých žáků právě tento neakademický a živelný výraz, s nímž souvisí i barevná škála vycházející ze zemitosti barokní tradice, a obohacuje ji o okrové, cihlové a zelené valéry, tolik typické pro řadu umělců především na přelomu století. Podstatnou je tu i práce se světlem, jež tu prudce ozařuje umělcovu tvář a impresionistickým způsobem oživuje obrazovou plochu jemným vnitřním vlněním. Zmíněný barokní princip tu vyvstává i prostřednictvím odkazů na tvorbu nizozemského malíře Rembrandta van Rijn, taktéž obsedantně neúnavného zpodobitele vlastní tváře. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. M. Dospělem, Ph.D.