Vlastimil Beneš stačil ještě roku 1939 nastoupit do prvního semestru studia obecné historie na Filosofické fakultě univerzity Karlovy v Praze – po uzavření vysokých škol na začátku války však začal pracovat jako dělník v pražských loděnicích Praga. Toto prostředí a prostor pro malování, které tímto získal, pro něj byly zcela zásadní nejen při budoucí volbě námětů, ale i volbě samotné umělecké dráhy, ke které se nakonec přiklonil na úkor historických věd. Beneš je obecně vnímán jako nadaný autodidakt, což je částečně pravda, přesto měl možnost korigovat své počátky pod vedením Emanuela Frinty na soukromé kreslířské škole. Stal se z něj výrazný solitér stojící mimo oficiální proudy a skupiny, což mu umožnilo záhy získat osobitý a těžko zaměnitelný styl, který si víceméně petrifikovaný zachoval po celou tvůrčí dráhu. Rané práce, mezi které patří i ta představovaná, vzácně datovaná konkrétním dnem, tedy 30. prosincem 1942, tvořil většinou akvarelem na papíře. Jejich styl je vzhledem k době vzniku ještě poměrně expresivní a prozrazuje ve výběru barevné tonality obdiv k dílu Bohumila Kubišty, přesto v nich už je zřetelný genetický kód, který rozvíjel i v následujících desetiletích. Zobrazený kostel sv. Petra a Pavla ve Slapech postavený podle návrhu Jana Blažeje Santiniho-Aichla pod Benešovým štětcem sice stále ještě drží základní hmoty a proporce, přesto už ukazuje malířův přístup k realitě, kterou nikdy nevnímal dogmaticky a přetvářel ji na základě vlastní vnitřního pohledu na ni. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. A. Primusovou.