V intimním světle svíce se zde rodí okamžik zastavený mezi zvukem a tichem. Postava V.V. (mladá Věra Jirousová, roz. Vařilová, básnířka a historička umění) s nakloněnou hlavou vstřebává Vivaldiho barokní kudrlinky, zatímco jemné vertikální rysky suché jehly evokují vibrace strun. Žluté akcenty monotypu vytváří dvojí světelný zdroj. Jednak reálnou svíci v levém dolním rohu, jednak samotné vyzařování hudby obklopující posluchaččinu tvář éterickým halem. Rok 1965 byl pro Reynka dobou obnoveného kontaktu s mladými umělci po letech izolace. Kombinace grafické přesnosti obličejových rysů s rozostřenou kvalitou pozadí vytváří podobenství o hudbě samotné – o něčem neuchopitelném, co přesto zanechává v posluchači hmatatelnou stopu. Dílo pochází z významné sbírky JUDr. Viléma Trmala a bylo zahrnuto v knize P. Hájek: Výtvarné umění ve sbírce Viléma Trmala, Praha 2021, obr. str. 43. Prezentováno bylo na výstavě (Mám se moc dobře; počasí mi přeje. Lihu však vzal jsem málo, ba i desek. Krásné tisky ve sbírce Viléma Trmala, Galerie KODL, 8.–24. 2. 2023). V soupisu díla Renaty Bernardi (Bohuslav Reynek, Díl 2. Katalog díla, Brno 1992) je uvedeno pod č. G 534. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a R. Vosičkou.