Odpočívající tanečnice, dívka prodchnutá niterným lyrismem, představuje sedící akt se zkříženýma nohama, její levá ruka je složená do klína, pravá, v lokti ohnutá ruka, u nakloněné hlavy drží vějíř, zatímco vlasy dívky jsou svázány v týle. Takto by se dal lapidárně popsat představený bronz, jenž však v rámci Štursova díla nese ještě další zásadní kontexty. Jeho autor, jeden ze zakladatelů českého moderního sochařství a pozdější profesor na pražské Akademii výtvarných umění, se zde nalézal ve zlomovém období, které mělo být zanedlouho přerušeno válečnými událostmi. Právě rok 1913 se v jeho práci nesl ve znamení hledání nového formálního řádu neseného jednak ve smyslu tvarové nadsázky (viz Pomník selského povstání v Dolním Újezdě u Litomyšle), jednak kubizující stylizace (viz reliéfy Krásno a Umění pro výzdobu Mánesova mostu v Praze). Nakonec však Štursa zvolil návrat k organickým tvarům, které ovšem ustoupily od barokní plnosti ke štíhlosti forem blízkých manýristické estetice. Tímto dílem bývá také ohlašován počátek Štursova třetího tvůrčího období vyznačujícího se tvarovým zklidněním a obsahovým prohloubením. Tuto změnu nejlépe prezentuje právě Odpočívající tanečnice, která se stala v jeho vývoji jednoznačným mezníkem a které si Štursa, slovy V. V. Štecha, „vážil snad nejvíce ze svých prací předválečných“. Jedná se o starý prvorepublikový odlitek z dílny Franty Anýže, jehož značka v podobě „Franta Anýž Praha“ se nachází na soklu. Snímek původního sádrového odlitku z roku 1913 také později zhotovil fotograf Josef Sudek. Odpočívající tanečnice byla původně odlita ve dvou velikostech, větší z nich o výšce 118 cm a menší, odpovídající i představovanému dílu, o výšce 70 cm. Obě tyto rozměrové varianty zdobí sbírky Národní galerie v Praze (inv. č. P 3833 a inv. č. P 4805). Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. M. Dospělem, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. J. Machalického.