V letech 1963–1964 se Podhrázský soustavně vracel k motivu ženy volně plující v abstraktní krajině. Obraz Ležící představuje jednu z klíčových realizací tohoto tematického cyklu. Dílo vzniklo v době, kdy autor opouštěl surrealistické deformace ve prospěch klidnější, archetypální symboliky ženství jako nositele plodnosti a přirozené síly. Kompozice volně navazuje na reliéf románského sochaře Gisleberta z Autunu zobrazujícího ležící Evu, čímž Podhrázský propojil středověkou ikonografii s moderní koncepcí tělesnosti. Ženská postava je zachycena ve stavu snové beztíže a latentní přeměny z dívky v ženu-matku, což odpovídá autorovu tehdejšímu zájmu o zachycení přirozenosti lidské existence. Krajinné pozadí zůstává záměrně redukované na symbolické vyvýšeniny a barevné plochy, které nevyrušují od centrálního motivu. Malířský rukopis prozrazuje vliv italské renesance a manýrismu, zejména v modelaci těla pomocí jemných světelných přechodů. Barevná škála se pohybuje v tlumených tónech typických pro Podhrázského tvorbu této dekády, kdy upřednostňoval téměř monochromní paletu. Dílo dokládá autorovu schopnost přetavit historické inspirace do osobité poetiky, která balancuje mezi lyrikou a archetypálním pojetím. Společně s dalšími pracemi z tohoto cyklu, včetně Ležícího aktu z Národní galerie v Praze (inv. č. O 11061), reprezentuje zralé období Podhrázského figurální tvorby.
Bylo prezentováno na výstavách (Stanislav Podhrázský: Neklidná krása, Galerie hlavního města Prahy, Dům U Kamenného zvonu, 25. 10. 2013 – 23. 2. 2014, bez kat. č.; Stanislav Podhrázský, Galerie Bratří Čapků, Praha, leden 1966, kat. č. 24; Stanislav Podhrázský 1920–1999, Muzeum a galerie Litomyšl, 15. 7. – 30. 9. 2011, bez kat. č.; České muzeum výtvarných umění v Praze, 31. 10. – 9. 12. 2001, kat. č. 21).
Pochází z významné a kvalitní pražské sbírky. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a prof. M. Klimešovou, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. J. Machalického.