Lisabon představuje vzácný doklad Jírova rozšíření do portugalských krajin na sklonku kariéry, kdy jeho španělská období sedmdesátých let byla již dávno uzavřena. Kompozice obrazu odhaluje malířovu zralou schopnost sjednotit městské stavby do rytmického celku, v němž se tradiční portugalská zástavba rozpouští v barevných plochách teplých okrů a hnědí. Charakteristická pastózní malba zde dosahuje osobité rovnováhy mezi předmětnou čitelností a nepředmětným tahem, typickou pro jeho pozdní tvorbu devadesátých let. Nábřeží funguje jako spojující prvek mezi městskou tkání a představovým prostorem, přičemž vodorovné členění vytváří pocit souvislosti mezi stavebními úseky. Barevný soulad spojující teplé tóny s chladnějšími modřemi odkazuje k ovzduší atlantického pobřeží, aniž by malíř podlehl popisné názornosti. Dílo dokazuje, že i ve svých téměř sedmdesáti letech si Jíra zachoval schopnost objevovat novou zeměpisnou a barevnou oblast při nezaměnitelně osobitém rukopise. Předložený motiv tak představuje zajímavé rozšíření jeho iberské obraznosti o méně navštěvovaný, ale o to pravdivější zážitek ze střetnutí s jinou kulturní krajinou. Toto plátno tak uzavírá jeden z posledních geografických objevů v malířově bohaté tvorbě. Majitel dílo zakoupil přímo od umělce. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. Z. Štěpanovičovou.