Ladislav Šaloun patřil mezi ty sochaře působící v Čechách již na přelomu 19. a 20. století, kteří zpracovali silnou realistickou tradici nesenou osobnostmi, jakými byli Bohuslav Schnirch či Josef Václav Myslbek, doplnili ji o nové přístupy prezentované v prvé řadě Augustem Rodinem a stali se nositeli nového stylu známého jako secese. Tento čas byl v rámci monumentální plastiky určené pro veřejný prostor obdobím velkého kvasu, jenž i pro Šalouna znamenal aktivní účast na řadě sochařských soutěží. Roku 1901 tak v rámci již druhé soutěže o návrh pražského pomníku mistra Jana Husa pro Staroměstské náměstí získal první cenu, čímž víceméně započala dlouhá cesta k finální podobě monumentu, jenž byl v tichosti odhalen až roku 1915 k pětistému výročí Husova upálení. Pomníku vévodí hrdá prostovlasá Husova postava s odhalenou hrudí a oblečená do dlouhého pláště splývajícího s podstavcem – jeho původní podoba přítomná i na vítězném soutěžním návrhu však byla formálně i obsahově jiná. Prezentovala totiž Husa jako mučedníka s odhaleným ramenem a posměšnou kacířskou čepicí, kterou známe již z dobové ikonografie. Z této původní představy vychází i předkládaný bronz, v němž sice bez ponižující pokrývky hlavy, ovšem stále s odhalenými rameny a přivázán ke sloupu vzdoruje Hus prvním plamenům olizujícím jeho paty. Setkáváme se zde s dosud neznámým dílem stojícím u zrodu asi nejproslulejší autorovy realizace a zároveň jednoho z nejznámějších tuzemských pomníků – jedná se tak o zcela výjimečnou sběratelskou příležitost umocněnou precizním zpracováním i vysokou estetickou i historickou hodnotou, neboť také upřesňuje představu o jednom konkrétním tvůrčím procesu. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. J. Machalickým.