František Muzika (1900–1974)

Zrození Venuše II

Technika:olej na plátně

Datace:1947

Signatura:vpravo dole

Rozměry:65 x 92 cm

Provedení:rám

vyvolávací cena:5000000

84. aukce, číslo katalogu 117

 

Uchvacující a  velice vzácné plátno Františka Muziky nám jedinečným způsobem přibližuje křehkost jeho malířského výrazu, stejně jako jeho citlivé vnímání světa a  reakci na zásadní dějinné okamžiky. Muzika po absolutoriu na pražské Akademii pokračoval ve studiích v  Paříži, která ho zásadně ovlivnila a  nasměrovala k  lyrickému kubismu. Imaginativní tendence začal autor uplatňovat už v  kubizujících dílech, ale během války se pak rychle proměnily v  snové obrazy, postupně inspirované elementárními formami organického mikrokosmu. Válečný čas znamenal pro surrealismus těžkou zkoušku  a  odsunutí  do prostoru neoficiálního,  zakázaného  umění.  Dílo  mnoha  umělců  se stalo hlubinným zrcadlem války, otřesným svědectvím hrůzy, úzkosti a  žalu, které se vtělily do výmluvných symbolů a  podobenství, uchovávajících si dodnes svou účinnost. Muzika nalezl skrze svou imaginativní malbu způsob, jak na prožitek reagovat s  neobyčejnou citlivostí. Ještě bezprostředně po válce se v  jeho tvorbě objevovala mytologická témata jako alegorie skutečnosti či touha po návratu  k  hodnotám  a  příběhům z  dávné historie,  trvalým a  časem upevněným. Archetypální tematika pro něj znamenala způsob, jak prožité strasti překlenout a  znovu nalézt jistotu v nově nabytém lidství. Téma zrození Venuše, symbolu krásy a  čistoty, se v  jeho rukou proměnilo v  subtilní fragmenty organické hmoty, jež se v  neurčitém prostoru a  čase mění a  tvaruje do podoby ženského torza. Vynikající a  v  rámci Muzikovy tvorby velice  vzácný  obraz  vznikal  v  bouřlivém  poválečném  čase plném vědomí děsivosti prožitého a  zároveň síly nově se probouzejícího a  vznikajícího. Tak se i  v  autorově obraze z  opuštěné lastury plující jako plachetnice mlhou drásavého bezčasí rodí život. Potrhané blány rostlinné spleti a  rozpukané skalisko nabývají na hmotě a  mění se v  rozpoznatelné tvary ženských stehen, naznačujících kontrapost, a  tedy i  Muzikovu inspiraci tradičním mýtem. Venuše se objevuje, aby přinesla nové světlo. Zatím nehýří barvami, jako  u  Botticelliho,  ale  v  decentním  a  jemně  bilancovaném tlumeném koloritu se stává moderní aktualizací, a  tím i potvrzením nesmrtelnosti mýtu. Obraz byl vystaven v Hluboké nad Vltavou na výstavě Imaginativní malířství 1930–1950 (1964, kat. č. 56), v Galerii Baukunst v Kolíně nad Rýnem v roce 1972 (František Muzika: Retrospektivausstellung mit Ölbildern, Zeichnungen und Druckgraphik der Jahre 1930-1972, kat. č. 19), nebo na monografické výstavě malíře ve Valdštejnské jízdárně Pražského hradu (Praha 1981, kat. č. 92). Při konzultacích posouzeno prof.  J.  Zeminou a  PhDr. J. Machalickým. Přiložena odborná expertiza PhDr.  K.  Srpa (cit.: „[…] Muzika celý výjev posunul do zamlžené scenérie svítání či soumraku. Odehrává se na pobřeží, jehož přední plán zastupují jakési organické výrůstky, zatímco ze zadního je patrná připlouvající loď ve tvaru lastury [tedy přímý odkaz na Botticelliho obraz] s  listy místo plachty. Rafinovanost zšeřelé scény zdůraznil Muzika dvěma nepatrnými, nicméně působivými  barevnými  akordy, žluté a  červené, jimiž  prosvětlil okraj předního plánu. Obraz je zlomový. […]“).