Antonie Brandeisová (1849–1926)

Nejpříznačnější dominanty významných italských center v díle umělkyně českého původu vynikají jemným, avšak důkladným ztvárněním každé voluty, balustry, festonu či sloupku v tradici benátských vedutistů druhé třetiny 18. století, z nichž lze jmenovat zejména Giovanniho Antonia Canala (zv. Canaletto). Takto precizně zachycené detaily podávají specifický fotograficko-dokumentární charakter florentských, římských a benátských památek, avšak rukopis české umělkyně není ve srovnání s italskými vedutisty tolik svázán a její pohledy na benátskou lagunu z konce 19. století působí odlehčenějším dojmem.

Nejprve studovala v soukromém ateliéru Karla Javůrka a po odjezdu do Benátek pokračovala ve studiu na tamější Akademii krásných umění v letech 1867–1872. Právě La Serenissima dala malířce možnost zdokonalit se ve světelných detailech a pečlivém zachycení městských zákoutí, o která hojně jevili zájem tehdejší návštěvníci italských měst. V sedmdesátých a osmdesátých letech se aktivně věnovala tvorbě a výstavní činnosti; její díla bylo možno spatřit například ve Florencii, Budapešti, Turíně, Miláně či Římě. Roku 1892 a v letech 1896–1898 vystavovala rovněž na výročních výstavách Krasoumné jednoty v Praze. Po smrti manžela v roce 1909 pobývala převážně ve Florencii, kde se dále věnovala vlastní tvorbě. Zemřela v roce 1926. Své umělecké dědictví odkázala florentskému sirotčinci a Galerii moderního umění v paláci Pitti.