Alén Diviš (1900–1956)

Umělecké outsiderství se Alénu Divišovi stalo celoživotním údělem. Tento tvůrce halucinačních vizí, hororových scén i procítěných náboženských a existenciálně laděných výjevů si osobitým způsobem osvojil dětsky primitivní styl a část svého díla pojal jako graffiti. V různých časových etapách byl ovlivněn kubismem a expresionismem, než se dopracoval k vlastnímu výtvarnému projevu, který lze srovnávat s mladšími hnutími art brut či informel. To však nic neubírá na jeho stylové nezařaditelnosti.

 

Když jako student začínal, jeho spolužáky byli výtvarníci z tzv. generace Děvětsilu, umělci zvučných jmen jako Toyen, Vincenc Makovský nebo Ladislav Sutnar, k nimž bylo Divišovo jméno přiřazeno až v posledních letech. Většinu svého života prožil v zahraničí; poprvé se do ciziny vydal v roce 1926, a to do tehdejšího centra moderního umění, Paříže. Zde, byť neoficiálně, navštěvoval École des Beaux-Arts a docházel na přednášky Františka Kupky. Již v této rané fázi tvorby se v jeho díle objevila charakteristická tlumená barevnost. Na počátku druhé světové války byl Diviš za ostře protičeských nálad ve francouzské společnosti zatčen a držen v pařížské věznici La Santé a posléze vláčen po internačních táborech Francie, Maroka a Martiniku, než našel útočiště v New Yorku, kam se dostal roku 1941. Vězeňské zkušenosti následně reflektoval v malbách inspirovaných vzkazy a kresbami, které odsouzenci na smrt zanechávali na zdech cel. Zatímco se ve čtyřicátých letech v New Yorku uchytila celá řada emigrantů z Evropy, samotářský Diviš zůstával se svým dílem neznámý. Krátkodobého zájmu se dočkal pouze po svém návratu do Československa v roce 1947, poměrně záhy jej však čekala marginalizace, chudoba a zapomenutí. Z těchto důvodů v závěrečné etapě svého života jen kreslil, a to zejména dramatické, šerosvitně pojaté výjevy (např. z fantastických povídek Edgara Allana Poea a nakonec i z Bible).