Mikoláš Aleš (1853–1913)

Mikoláš Aleš, jenž je tradičně spojován s tzv. generací Národního divadla, byl v českém kontextu zcela výjimečným autorem. Dalo by se říci, že to byla právě jeho tvorba, jež završila české národní obrození ve výtvarném umění. Svým malířským, kreslířským a ilustrátorským projevem, charakterizovaným ornamentálností a vizuální silou obrysové linie, inspiroval celou řadu mladých umělců.

 

Studoval u profesorů Josefa Matyáše Trenkwalda a Jana Swertse na pražské Akademii, kterou ale musel po tzv. Woltmannově aféře roku 1876 předčasně opustit. Tato aféra se však zároveň stala jedním z důvodů, proč byl hned v následujícím roce zvolen prvním starostou Spolku výtvarných umělců Mánes (funkci zastával v letech 1869–1876). Významně přispěl k výzdobě Národního divadla, a to svým podílem na výmalbě hlavního foyer (je autorem lunet s výjevy z cyklu Vlast), na němž pracoval spolu s Františkem Ženíškem. Umělec se ve své tvorbě vracel až k počátkům české státnosti a mnohé významné osobnosti českých dějin jsou dnes známy především z jeho podání (například Jan Žižka, Jiří z Poděbrad či Václav IV.). Jeho raný a vrcholný malířský styl, vycházející z odkazu Josefa Mánesa, můžeme označit za neoromantický, zatímco v pozdním díle směřoval již k projevu blízkému secesi.