Mikuláš Medek (1926–1974)

Mikuláš Medek je dnes považován za jednu z nejvýznamnějších a nejoriginálnějších osobností nejen českého umění druhé poloviny 20. století. Ikonu z malíře činí výjimečná obsahová závažnost jeho děl, doslova magická síla jeho malířského rukopisu a zejména duchovní energie, která z jeho obrazů vyzařuje.

Mikuláš Medek byl vnukem krajináře Antonína Slavíčka a synem generála Rudolfa Medka, významného autora české legionářské literatury. Umění studoval na Státní grafické škole v Praze (1942–1944), krátce na pražské Akademii u Karla Mináře a Vlastimila Rady (1945–1946) a také na Vyšší škole uměleckoprůmyslové v Praze u Františka Muziky a Františka Tichého (1946–1949). Po komunistickém převratu v roce 1949 byl ze školy z ideologických důvodů vyloučen a první zakázky získával jen velice obtížně, a to spíše v oboru užité grafiky a restaurátorských prací. V soukromí tvořil díla v duchu surrealismu (Svět cibule, 1945), která nabyla silného existenciálního nádechu, jakmile se jejich ústředním tématem stala lidská postava v prostoru, téměř groteskním způsobem zachycená ve svém niterném, tragickém, bolestném a tajuplném rozměru (Cykly Akce, Jídlo, Nahý v trní, Hry). Kolem roku 1951 se Mikuláš Medek dostal do skupiny výtvarníků a básníků soustředěných kolem osobnosti Karla Teigeho a na přelomu padesátých a šedesátých let se, vedle Vladimíra Boudníka, stal inspirativním příkladem pro mladší uměleckou generaci reagující na mezinárodní vlnu informelu.

 

V tzv. preparovaných obrazech Medek komponoval barevné hmoty (často kombinoval olejomalbu s emailem, který mu umožnil brutálnější zásah do hmoty) do podoby plošných symbolů. Promítl do nich téma základní otázky smyslu lidského života a pokusil se i o abstraktní zachycení proměnlivého myšlenkového procesu umělce při tvorbě. Možnost veřejně prezentovat své dílo získal až v roce 1963, kdy spolu s přítelem, sochařem a malířem Janem Koblasou, uspořádal proslulou výstavu v Teplicích. Díky relativnímu uvolnění politické atmosféry byl přijat do Svazu výtvarných umělců a podařilo se mu několikrát vystavovat i v zahraničí. V posledním období svého života rozvíjel imaginativní malbu, která díky symbolice znakových systémů (motivy andělů, „zlých“ ptáků či strojových hlav) nabyla až mystického charakteru a jejímž ústředním motivem bylo i nadále téma lidského údělu vyjádřeného skrze vlastní emotivní výraz. Jeho slibnou kariéru nicméně přerušil rok 1968 a následně těžká choroba, kterou provází cyklus Pohyblivé hroby a jíž umělec roku 1974 podlehl ve věku nedožitých 48 let.