Jan Kotík (1916–2002)

Intelektuálně podnětné rodinné zázemí vytvářené zejména otcem, umělcem Pravoslavem Kotíkem, předurčilo mladého Jana k mnohostranné umělecké činnosti – od malby, grafiky, kresby a tvorby koláží až po sklářské řemeslo. Můžeme jej zařadit do okruhu velkých solitérních tvůrčích osobností českého poválečného umění, u nichž krystalizovaly informální a abstraktní projevy (společně s Mikulášem Medkem, Vladimírem Boudníkem, Zdeňkem Sklenářem či Robertem Piesenem). Jeho obrazy, vycházející zpočátku z tradice kubismu a surrealismu, se staly energickou, expresivní, ale vždy racionální strukturou vztahů. Důležitou roli v jeho tvorbě sehrálo ztvárnění lidské figury (jejíž forma se v šedesátých letech bortí), témata městských periferií a situací běžného života. Důležitým aspektem byl též experiment v oblasti formátů a technik, který vedl k vnímání díla jako stále otevřeného procesu, živého vztahu různých dimenzí prostoru a času.

 

Vyrůstal v prostředí plném výtvarného umění, poezie a hudby. Již od dětství měl možnost seznámit se s významnými umělci českými i zahraničními. Studoval v ateliéru Jaroslava Bendy na pražské Uměleckoprůmyslové škole (1935–1941), po škole si přivydělával jako kreslíř, grafik a učitel na soukromé škole. Za války se stal členem Skupiny 42 (sdružené kolem teoretika Jindřicha Chalupeckého), která jej nasměrovala k opuštěným zákoutím městských periferií, od nichž plynule přešel k zachycování výjevů z běžného života. Ve srovnání se svými vrstevníky si nicméně – díky zahraničím cestám a četným kontaktům – vytříbil výtvarný projev výrazně expresivnější, reagující na aktuální abstraktní tendence. Po politickém šetření v roce 1952, zapříčiněném styky se surrealisty z okruhu Karla Teigeho, se začal věnovat téměř výhradně kresbě a práci se sklem, kterým také reprezentoval Československo na výstavě EXPO´58 v Bruselu. Na počátku šedesátých let, v době, kdy se Kotík obrátil k expresivní gestické a informální malbě, se jeho vinohradský ateliér stal jedním z pražských uměleckých center. Po vpádu ruských vojsk v roce 1968 odjel do Západního Berlína, kde setrval až do konce života (s výjimkou krátkého převzetí ateliéru malby na pražské Akademii začátkem devadesátých let).