Bohumil Kubišta (1884–1918)

Bohumil Kubišta patří k zakladatelům české moderní malby a k nejvýznamnějším osobnostem výtvarného umění přelomu 19. a 20. století. Po studiu na pražské Uměleckoprůmyslové škole a na Akademii výtvarných umění v ateliéru Vlaha Bukovace se roku 1907 zapojil do právě vznikajícího volného tvůrčího sdružení Osma (Emil Filla, Bedřich Feigl, Max Horb, Otakar Kubín, Willi Nowak, Emil Artur Pittermann, Antonín Procházka; později Vincenc Beneš, Linka Scheithauerová-Procházková, Václav Špála ad.), jehož členové se jako první čeští zprostředkovatelé francouzského fauvismu a kubismu a německého i severského expresionismu vymezili vůči akademickému umění i domácí generaci devadesátých let. Výrazným společným impulsem skupiny Osma byla pražská výstava Edvarda Muncha roku 1905. Pro Kubištu se Osma stala především myšlenkovou platformou: jako teoreticky nejdůslednější člen formuloval její programové požadavky ve výtvarných referátech a zásadních úvahách, v nichž uměleckému dílu přisuzoval duchovní a filozofický rozměr přesahující pouhé formální experimenty. Právě v tomto bodě se jeho pojetí postupně dostávalo do rozporu s Fillou, pro nějž byla forma a její autonomní proměna těžištěm výtvarného myšlení.

Během dvou pařížských pobytů (1909 a 1909–1910) se Kubišta seznámil s dílem Paula Cézanna a s prekubistickými přístupy Picassa a Braqua. Spolu s Fillou a Procházkou se tak zařadil mezi první průkopníky kubismu v českém prostředí; pro Kubištu však kubismus zůstal prostředkem, nikoli cílem. Byl přesvědčen, že malířství má duchovní podstatu a že poznáním zákonů tvorby – studoval teorii barev, komplementární a simultánní vztahy, zlatý řez i díla starých mistrů od El Greca přes Delacroixe až po van Gogha – lze dospět k opravdové výpovědi o podstatě světa. Expresivitu barvy chápal jako zvláštní druh mystické symboliky: kontrast červené a zelené četl jako střet života a smrti.

Geometrickou řečí kubistických forem usiloval o aktualizaci náboženských motivů a zviditelnění duchovních sil, které běžné vnímání neumožňuje: Svatý Šebestián (1912) nebo Hypnotizér (1912) jsou příkladem tohoto pojetí, stejně jako obrazy zachycující střetávání osudových protikladů života a smrti: Vzkříšení Lazara (1911–1912), Zátiší s lebkou nebo Polibek smrti. Dokonce i zdánlivě neutrální motivy krajin a zátiší maloval jako duchovní dramata. Myšlenkovou i formální syntézou tohoto přístupu je Staropražský motiv (1911) – obraz, v němž analytický rozklad předmětů a jejich nová syntéza v obrazové ploše dosahují výjimečné ucelenosti a v němž Kubišta prostřednictvím charakteristické „nadpřirozené“ světelnosti usiluje o „proniknutí“ (penetrismus) vrstvami viditelné reality směrem k její duchovní podstatě. Roku 1911 navázal kontakty s německou skupinou Die Brücke a přiblížil se okultismem inspirované skupině Sursum; obě vazby potvrzují výrazně duchovní a mezinárodní orientaci jeho tvorby.

Po vstupu do armády roku 1913 a přidělení do chorvatské Puly se jeho paleta prosvětlila směrem k fauvismu. Válečné náměty jako Pobřežní děla v boji s loďstvem (1913) nebo Nálet na Pulu (1914) pak dokládají zájem o futuristické zachycení pohybu a energie. Obraz Meditace překročil kubistické i fauvistické principy až k pomezí surrealismu.

Kubišta zemřel 27. listopadu 1918 na španělskou chřipku; nedožil se ani pětatřiceti let. Za sebou zanechal více než sto dvacet olejů a pastelů, bohatý grafický soubor a rozsáhlé výtvarně-teoretické texty, které jej řadí k neopomenutelným postavám české moderní kultury.