Adolf Chwala (1836–1900)

Dílo tohoto vyhledávaného krajináře, významného žáka Haushoferovy krajinářské školy, zažilo pravou renesanci zájmu sběratelské i odborné obce až ve druhé dekádě 21. století. Chwala stál svou tvorbou na pomezí romantické a realistické malby. Dokázal reflektovat i nové progresivní výtvarné směry; jeho projev vycházel z principů komponované krajinomalby s prvky rakouského plenérismu, impresionismu a barbizonských mistrů. Dopracoval se k vlastnímu výtvarnému projevu, jenž se vyznačuje kompoziční vyvážeností, propracovaností detailů, charakteristickým důrazem na dramatické atmosférické jevy a s nimi spojenou proměnlivou náladovostí. S oblibou maloval hory, řeky a jezera. Znám je především svými výjevy z Alp, inspiraci ale čerpal i jinde, během svých nepřetržitých putování po Čechách, Moravě, Rakousku, Německu i Švýcarsku.

 

Již jako patnáctiletý nastoupil na pražskou Akademii nejprve do přípravky a roku 1854 do krajinářského ateliéru Maximiliána Haushofera. Ještě při studiích dostal možnost se účastnit výroční výstavy Společnosti vlasteneckých přátel umění v Praze. Po roce 1864 se dále formoval v rámci trvalého pobytu ve Vídni a soukromě zde i vyučoval. Sedmdesátá a osmdesátá léta jsou považována za jeho zralé období, kdy se stal skutečným mistrem podmanivých horských scén. V dialogu s nimi vznikaly též série rovinatých krajin, pro které hledal inspiraci na jižní Moravě, v Dolních Rakousích a podhůří Alp. V letech 1885–1898 působil jako člen vídeňského Künstlerhausu a pravidelně vystavoval s vídeňskou i pražskou Krasoumnou jednotou. Důležitým momentem je účast na Zemské jubilejní výstavě v Praze roku 1891. Koncem století si již neosvojil nové tendence v malbě a setrval u pozdně romantického výrazu.