Antonín Pelc (1895–1967)

Proslaven svým kriticko-satirickým pohledem na společnost, zachycoval český malíř, karikaturista a ilustrátor nejen nejaktuálnější politické události, ale věnoval se též malbě zátiší, krajin a sociálních témat. V období po druhé světové válce navázal na postupy předválečné avantgardy, přičemž ve svém malířském díle nejčastěji vycházel z kubistických a fauvistických tradic. Od dvacátých let 20. století přispíval do satirických časopisů (například Šibeničky, Rarach a Dobrý den) a tehdejšího denního tisku jako Prager Presse a Lidové noviny. Ve své tvorbě, představující významné svědectví historie 20. století, dokázal spojit důkladné pozorování skutečnosti se schopností zachytit podstatu okamžiku.

Již od mládí projevoval výrazný talent pro kreslení, což vedlo k jeho přijetí na Akademii výtvarných umění v Praze, kde studoval v letech 1913–1918 v ateliéru Vlaho Bukovace a Maxmiliána Pirnera. Po absolvování Akademie se rychle zařadil mezi přední české umělce, když začal přispívat do satirických časopisů svými karikaturami a kresbami. V roce 1934 se stal řádným členem SVU Mánes a v témže roce se zúčastnil Mezinárodní výstavy karikatur a humoru, která byla uměleckým protestem proti totalitním režimům. V roce 1939 emigroval do Francie, kde spolupracoval s Adolfem Hoffmeisterem v odboji proti dobyvatelské politice. Byl zatčen a následně internován ve věznici La Santé, odkud v roce 1940 uprchl do Maroka. V letech 1941–1946 pobýval ve Spojených státech amerických, kde se účastnil výstav československého umění a pokračoval v tvorbě karikatur. Po návratu do Prahy se stal členem KSČ a vytvářel ilustrace pro časopis Dikobraz. Od roku 1946 působil jako profesor Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, později byl jmenován řádným profesorem Akademie výtvarných umění. Získal řadu vysokých ocenění, včetně titulu národního umělce a laureáta státní ceny.