Jan Zrzavý (1890–1977)

Jan Zrzavý patří ke klasikům českého malířství 20. století, a přesto mezi nimi ve své jedinečnosti stojí jako naprostý solitér. Jeho díla naplněná lyrikou, něhou i melancholií, na první pohled snadno rozpoznatelná, jsou produktem specifické polohy české výtvarné avantgardy a v současnosti jsou na trhu vysoce ceněna.

 

Zrzavý studoval kreslení u Karla Reisnera, Vladimíra Županského a Františka Ženíška ml. na soukromé malířské škole, odkud po roce 1907 pokračoval na pražskou Uměleckoprůmyslovou školu, kde studoval u profesora Emanuela Dítěte (ze studií byl však po dvou letech vyloučen). V následujících letech se několikrát neúspěšně pokusil dostat na Akademii, než se uchýlil k samostudiu. Již v roce 1910 založil volné umělecké sdružení Sursum spolu s Josefem Váchalem, Janem Konůpkem a Františkem Koblihou, kteří, podobně jako on, vyznávali symbolistní témata a byli inspirováni jak symbolismem, tak okultismem, a v některých případech též exaltovanou spiritualitou. Nový impuls mladému malíři přineslo setkání s kritikem Milošem Martenem (v souvislosti se Zrzavého vstupem do SVU Mánes), který jej nabádal ke studiu a kresbě přírody starých mistrů. To vedlo k zájmu o italskou renesanci a mistry italského quattrocenta. V nejranějším symbolistním období uplatňoval malíř ve svých dílech vize nenaplněných erotických tužeb, které reflektovaly složitou psychiku jeho osobnosti i jeho sexuální orientaci.

 

Na konci války se Zrzavý sblížil s Josefem Čapkem, Václavem Špálou, Vlastislavem Hofmanem, Otakarem Marvánkem a Rudolfem Kremličkou a společně s nimi založil Uměleckou skupinu Tvrdošíjní. Jeho tvorba nabyla pro něj tolik charakteristických zjednodušených, lyrických a snově měkkých tvarů. Postupně navázal na klasicistní a archaizující vlivy, důležitou se pro něj stala symbolika barev. V této době vznikla také řada kreseb a frontispisů k dílům českých a zahraničních autorů i návrhy k scénickým výpravám pro Národní divadlo. Ve dvacátých a třicátých letech podnikl Zrzavý cesty do Itálie, Belgie, Anglie a Francie, kde si v Paříži roku 1924 pronajal samostatný ateliér. Zde se jeho hlavním inspiračním zdrojem stala krajina; zvláště mu učarovala neuchopitelná krása skalnatých břehů Bretaně. V polovině třicátých let opustil pastelově poetický kolorit ve prospěch sytější barvy a během druhé světové války do svých krajin, vedle motivů smrti i naděje, přidal i prvky osudovosti a baladičnosti. Po návratu do Čech, působil jako profesor malby a kompozice na FF PU v Olomouci (v letech 1947–1950) a v padesátých letech docílil sevřenějšího výrazu, vycházejícího především ze vzpomínek na krajinu.