Emil Filla (1882–1953)

Emil Filla se řadí k nejvšestrannějším osobnostem české moderní kultury první poloviny 20. století. Nesmírný talent a pronikavý intelekt projevil nejen na poli výtvarného umění (v malbě, grafice a sochařství), ale též jako zkušený sběratel a spisovatel. Od roku 1903 studoval na pražské Akademii v ateliéru prof. Vlada Bukovace. Zde se postupně sešel s dalšími budoucími osobnostmi silné české modernistické generace – Bedřichem Feiglem, Bohumilem Kubištou, Antonínem Procházkou, Vincencem Benešem či Otakarem Kubínem. V roce 1906 podnikl studijní cestu po Německu, Holandsku, Francii a Itálii, kde se seznámil s díly starých mistrů, ale také aktuálních výtvarných vzorů, jakými byli Vincent van Gogh, Paul Cézanne, Pierre Bonnard, Pablo Picasso či Georges Braque. U Bonnarda nalezl potřebný přechod mezi impresionistickými postupy a moderní obrazností, který můžeme pozorovat například v díle Na verandě (1907). Podobně jako řadu dalších jej zasáhla též fascinace dílem Edvarda Muncha, na nějž reaguje například obrazem Čtenář Dostojevského (1907). S přáteli z řad nejmladší malířské generace zakládá roku 1907 expresionisticky orientovanou skupinu Osma, na jejíž druhé výstavě prezentuje sérii obrazů z okolí Dubrovníku. Za vrchol rané tvorby pak můžeme považovat dílo Červené eso (1909), díky němuž byl přijat za člena spolku Mánes a stal se redaktorem Volných směrů.

 

Již roku 1911, na základě mezigeneračních rozporů, inicializoval odchod mladé generace z Mánesa a založení především na kubismus orientované Skupiny výtvarných umělců. V letech 1912–1913 tak vznikaly obrazy, v nichž Filla dosti libovolně kombinoval různé fáze kubismu, jak je sledoval v díle Picassa a Braqua. Pod jejich vlivem pokročil od kubo-expresionistického chápání tvaru směrem k abstrahující redukci trojrozměrného modelu na jeho prostorové a objemové vazby. Spolu se sochařem Ottou Gutfreundem tehdy jako jeden z prvních v Evropě rozvedl kubizující formy i v sochařském médiu, produktem těchto snah je například Hlava (1913). Byla to ale zejména zátiší, která Fillovi umožnila svobodněji zkoumat problematiku formy. Rozvíjel dostředivý obrazový systém a zaměřil se na plasticko-prostorovou konfiguraci i rytmické hodnoty obrazu.

 

Roky 1914–1920 strávil v Holandsku, kde, okouzlen zátišími holandských mistrů 17. století, vytvořil některé  ze svých nejpůsobivějších kubistických prací. V průběhu dvacátých let rozvíjel svou verzi syntetického kubismu, kolem roku 1928 následně kubismu lyrického, který v jeho tvorbě předznamenal prvky surrealismu. Jakýsi zlom v jeho tvorbě nastal kolem roku 1935, kdy se obrátil nejen pod vlivem Picassa, ale také studia skytského umění a renesančních bronzů k tématům zvířecích i lidských bojů a zápasů. Hned první poválečná výstava SVU Mánes byla věnována právě Fillovi (úvod do katalogu sepsal Vincenc Kramář). Po válce se Fillův styl proměnil. Vznikla série žánrových prací v duchu kubistického expresionismu na motivy českých a slovenských lidových písní, které – ve snaze spojit tradici evropské senzuální malby a čínské štětcové techniky – maloval výhradně tuší na rozměrné archy papíru. Rozmanitou tvůrčí dráhu uzavírá cyklus barevnými tušemi malovaných pohledů na České středohoří úzkého horizontálního formátu.