Jaroslav Král (1883–1942)

Jaroslav Král byl předním představitelem třetí poválečné vlny kubismu a svou tvorbou se zařadil k legendám české (a zejména brněnské) výtvarné kultury první poloviny 20. století. Zdánlivě prostými formálními a tematickými prostředky dosáhl ve své práci vysokých uměleckých kvalit, a rozvinul tak jednu z nejčistších poloh poválečného lyrického kubismu a neoklasicismu. Jeho malířská i kreslířská díla, zejména ta náležící k vrcholné lyricko-kubistické tvůrčí etapě, charakterizuje střízlivá barevnost, tvarový purismus a silný poetický náboj, a jejich osobitost je zřejmá i v evropských souvislostech.

 

Studoval nejprve na Uměleckoprůmyslové škole v Praze v oddělení figurálního a ornamentálního kreslení (1901–1904) a následně na pražské Akademii v ateliéru figurálního malířství Vojtěcha Hynaise (1904–1909). Po studiích žil střídavě v Praze a Písku, věnoval se portrétování a tvorbě karikatur. V roce 1910 navštívil Drážďany a roku 1911 Mnichov, kde na něj hluboce zapůsobila díla klasických mistrů v místní pinakotéce. Před válkou působil jako učitel nejprve v Mladé Boleslavi, později v Brně. V roce 1924 navštívil Paříž a několik let se zaměřoval téměř výhradně na figurální kompozice a téma ženy. Z hlediska kvality byl nejpřínosnějším a nejplodnějším obdobím konec dvacátých let a léta třicátá, kdy tvořil zátiší, v nichž reagoval na český lyrický kubismus (velkým inspiračním vzorem se mu stal Emil Filla), a místy dosahoval abstraktního výrazu. S hrozbou války se uchýlil ke klasicistnímu výrazu a melancholickým námětům. Roku 1941 byl pro své levicové aktivity zatčen gestapem a poslán na smrt do vyhlazovacího tábora v Osvětimi.